J. Mičánek
Když se rozhodli pro odkoupení a následnou rozsáhlou rekonstrukci chátrajícího historického sídla v obci Ostrov u Zbraslavic, netušili, co práce je čeká. Jednalo se o barokní zámek s přilehlými hospodářskými stavbami, který je cennou ukázkou českého barokního stavitelství. Dnes je zámecký areál opravený, a navíc se v původním zámeckém chlévě nachází unikátní soukromé muzeum Ostrov lidových krojů s 260 úplnými lidovými kroji a téměř 4000 dalšími exponáty.
Něco podobného by člověk čekal například na jihu Moravy, kde se dodnes udržují lidové tradice, navázané na církevní i světské svátky. Kroje tu byly a jsou mnohem bohatější, dodnes mají nezastupitelné místo v tamním folkloru, je jich relativně hodně, a navíc je pečlivě udržují jako rodinné památky. „Vytvořit muzeum lidových krojů vůbec nebyl záměr. Byla to, jak už to někdy v životě bývá, opravdová náhoda. A tohle byla obrovská náhoda. Je tomu asi pět let, kdy se u nás zastavila postarší paní, která hledala prostory pro vystavování své sbírky lidových krojů. Oslovili jsme ji a po drobných peripetiích jsme nakonec její sbírku odkoupili. Tak to vlastně všechno začalo. V současnosti tvoří její sbírka tak zhruba osm procent našich exponátů,“ vzpomíná tvůrce a prakticky hybatel všeho dění Ing. Jan Mičánek. „Nejdříve ze všeho jsme si museli ujasnit, co to vlastně jsou lidové kroje a co všechno chceme veřejnosti ukázat. Dnes už bych to asi neudělal, ale tehdy jsem svým spolupracovníkům naivně řekl, že se pokusíme ukázat české veřejnosti lidové kroje ze všech koutů naší republiky od Aše přes jižní Moravu až po Frýdecko. Prostě jsem o tom nic nevěděl, a často to tak bývá, že kreativní nápady mají ti, kteří o tématu prakticky nic nevědí. Když jsme seznámili s naším záměrem Jana Kuču, který se celý život zabývá touto tématikou, podíval se na mne velice podezíravě a začal vysvětlovat, proč to nejde a proč je to nerealizovatelné. Dnes u nás dělá kurátora sbírky. V té době jsme také narazili na starou osmdesátiletou paní, která sice nic neshromažďovala, ale kroje sbírala její matka. Navíc se soustředila na české kroje. V tomto oboru je to velice vzácná záležitost. Občas k nám i při jejím vysokém věku přijížděla sama nebo s kamarádkou a s něco zajímavého přivezla. Jednou, když viděla, jak se nám sbírka rozrůstá, připustila, že to s muzeem myslíme vážně a celou matčinu sbírku nám věnovala. Nebyla sama. Takových lidí bylo více. Nemáte zdání, kolik krojů lidi po půdách, starých barácích a ve skříních mají a jaké příběhy jsou s nimi spojené.“
Protože se tehdy lidé tkaniny zhotovovali doma, nemohly tyto nástroje v žádné chalupě chybět
Venkované nevěděli, že nosí lidový kroj
Lidé občas dělají něco převratného a vůbec netuší, že je to převratné. Že dělají něco, co v budoucnu někdo nějak nazve, protože to bude považovat za důležité. Vůbec je nenapadne, že se o jejich nápadech a výtvorech budou psát vědecké traktáty a podle jejich chování a kultury se bude něco jmenovat. Lidé nevěděli a nevědí, že právě teď tvoří dějiny. Například nebýt pazourkových výrobků, nemluvili bychom o době kamenné. Podobné je to i s lidovými kroji. Odvěká touha člověka byla a je po celou lidskou historii dávat svým zevnějškem najevo jasně čitelnou příslušnost ke své komunitě. Na druhé straně má každý jedinec stejnou touhu se alespoň něčím o ostatních trochu odlišovat. S trochou zjednodušení lze prohlásit, že nám lidové kroje zařídila Třicetiletá válka!
Chodský kroj. Narozdíl od maleb M. Alše, nepoužívali Chodové ani náhodou tzv. valašky, tedy hole se sekyrkou.
Zásadním faktorem vývoje lidových oděvů v českých zemích bylo podle J. Mičánka zřejmě nevolnictví. Tento vztah vrchnosti (majitele půdy) a nájemců pozemků má kořeny ve starém Římě a ve středověku fungoval téměř v celé Evropě. Znevolnění rolníků, především jejich trvalé připoutání k půdě, mělo pro vlastníky velké výhody a vedlo k jakémusi polootroctví. Tento vztah však postupně mizel a v západní Evropě během 15. a 16. století prakticky zanikl. Ve střední Evropě byl však proces uvolňování nevolnictví v 17. století přerušen krizí, které jsme začali říkat třicetiletá válka. Toto období mělo za následek hospodářský a politický rozvrat. Ten zase vedl k utužení nevolnictví. Bohužel ani české země tomuto procesu neunikly. Regionálně výrazně odlišné lidové oděvy (lidové kroje) vznikaly ve své pestrosti jen díky dostatečně silné a dostatečně dlouhé izolaci ohraničené komunity. To, jak z přírodopisu známe, vede k odlišnostem. Vyprávět by mohla o tomto fenoménu například taková Austrálie a její vačnatci. Izolace je svým způsobem nejen přírodní, ale i společenský proces. A nevolnictví s sebou neslo izolaci téměř absolutní. Lidé prožívali celé svoje životy na jednom místě. Prakticky znali obec, farnost a panství. Zvláště ženy neměly téměř žádnou příležitost tyto hranice opustit. Nevolnictví v českých zemích zaniká v roce 1781, ale stále zůstává v platnosti institut poddanství. Ten zrušili až v roce 1848. Zhruba dvě staletí neboli deset generací izolace rolníků bohatě stačila k tomu, aby se na českém, moravském a slezském venkově vyvinuly svébytné podoby regionálních oděvů. Takže nebýt třicetileté války, nebylo by krojů v podobě, jak je známe.
Člověk je součástí přírody a s tím nikdo nic neudělá. Stejnými zákony se řídí i lidová kultura. Nikdo nerozhodoval o jejím vzniku, vývoji a zániku. Lidové oděvy jsou toho jasným dokladem. Historie nezná nikoho, kdo by nařizoval rozšíření krojových oděvů a krojových oblastí. Nikdo nenařizoval, co má kdo a kde nosit, z čeho a jak šít, vyšívat nebo zdobit. Pokud přijmeme fakt, že lidé jsou součástí přírody a jedinou jejich odlišností je vědomí, tak také platí, že lidové kroje podléhají přírodním zákonitostem. Vznikly evolucí a vymřely s příchodem industrializace a rozvoje měst. Lidé tehdy nevěděli, že nosí oděvy, které se budou jejich vzdálení potomci nazývat lidovými kroji. S příchodem do města sundali kroje a začali se řídit všeobecnou občanskou módou, což trvá dodnes.
Nejobtížnější bylo zmapovat oblast Sudet
„Mnoho příběhů máme spojených se sudetskými Němci. Bohužel vzhledem k jejich odsunu zmizelo od nás nejen mnoho technických dovedností, ale i lidových krojů. Do muzea se občas poštěstilo získat zajímavé exponáty i z této oblasti. Například k nám přijel devadesát dva let starý pán se dvěma neteřemi a přivezl kroje, ve kterých se vdávala jeho babička. Řekl s dojetím, že by si nikdy nepomyslel, že se o jejich unikátní kroje bude zajímat někdo ve Středočeském kraji. Dokonce mi věnoval i fotku jeho babičky z té svatby. Kroj, ve kterém se vdávala, vidíte jak na dobové fotografii, tak vystavený v reálu hned vedle. Dnes máme na figurínách vystavených dalších 60 krojů z tehdejších Sudet,“ vypravuje J. Mičánek.
Další cenný přínos české folkloristice - Atlas lidových krojů s unikátními grafikami Pavly Hampton
„Další zajímavou příhodu máme opět s jednou starou paní, která se přiznala, že má doma nějaké součásti krojů, ale nevěděla, o co jde. Nakonec přijela s dvěma objemnými kufry a přiznala se, že měla pradědečka. On byl velkouzenář a řezník. Když zbohatl, tak chtěl zhruba v polovině 19. stol. něco udělat pro český národ. Rozhodl se sbírat staré slovanské výšivky. Sice zcela opominul fakt, že slovanská výšivka jako kategorie neexistuje, nicméně přijížděl do nejzapadlejších tzv. slovanských“ končin s penězi a začal vykupovat tamní krajky, výšivky a další podobná lidová díla. Když zemřel, tak po něm zůstala obrovská sbírka, která se dělila nejdříve mezi jeho tři dcery, následně mezi jeho vnučky. Na tuto paní zbyly právě ony dva kufry. V nich jsme nalezli úžasně zachovalé doslova skvosty. Když viděla naše nadšení, dokonce se jí povedlo kontaktovat další příbuznou, od které přivezla další plná zavazadla. Díky těmto a podobným náhodám můžeme v muzeu prezentovat kroje ze všech důležitých oblastí České republiky. To, co nám chybí, jsme doplnili zápůjčkami z jiných muzeí, dalších institucí a soukromých sbírek. V současné době vystavujeme 190 ženských, 40 mužských a 30 dětských krojů.“
Některých detailů si člověk bez upozornění nevšimne
Kroje jsou v drtivé většině z druhé poloviny 19. století a přelomu 20. stol. Jsou to oděvy sváteční, protože to, co známe pod pojmem lidový kroj, byl tehdy opravdu oděv pouze pro sváteční chvíle. Kromě toho schraňují v muzejní knihovně 550 knih o krojích. „Tehdy moje spolupracovnice probíhaly antikvariáty a kupovaly všechny knihy na dané téma,“ dodává na závěr J. Mičánek. „Chtěl jsem udělat jakousi mapu oblastí a v každé z nich ukázat tamní kroje. Řekl jsem si, že všechny potřebné informace najdu v knihách. Omyl. Nikdo se v Čechách zřejmě touto problematikou nezajímal. Takže jsem hledal náhradní zdroje a několik měsíců klečel na velké mapě, rozložené na zemi, a korigovaný kurátorem sbírky J. Kučou, jsem zakresloval hranice mezi jednotlivými oblastmi.“ Krom originální mapy českých krojů také v Ostrově vydali unikátní atlas krojů s půvabnými ilustracemi Pavly Hampton. A to všechno se událo v obci blízko Zbraslavic za pouhých pět let.
Antonín Karoch, foto Edita Volková a Antonín Karoch
V muzeu Ostrov lidových krojů si můžete prohlédnout i obsáhlou sbírku krajek a dalších oděvních doplňků lidových krojů
Krásná ukázka umění vyšívání a výroby krajek
V Ostrově mají i sbírku lidové skleněné bižuterie