Vesnice Bystré u Dobrušky si vzala za svůj symbol koně Viktora. V rámci orlickohorské Kačenčiny pohádkové říše je to sice novodobý, ale už všeobecně uznávaný znak. Proč se ocitl kůň zrovna v tkalcovské a později bavlnářské obci pod Orlickými horami?
Marta Svobodová
V Bystré žil chalupník Bohouš Pábl. Dílem náhody se k němu po prusko-rakouských válkách dostal kůň, kterého pojmenoval Viktor. Hned první den pro něj získal práci, měl s ním tahat dříví z lesa. Kočí ani nemusel sahat po biči, jen lehce pohodil opratí a Viktor vyrazil. Ani se v krku nenapjal, kráčel zlehka jako panenka a klády vlekl, jako by to byly pouhé třísky.
Všichni nad tím kroutili hlavami. Tam, kde se člověk sotva udržel na stráni, hřebeček šel, jako by byl se strání srostlý. Chalupníkovi se rázem žilo lépe. Tehdy začali do hor zajíždět formani se zbožím a občas potřebovali pomoci s přípřeží. Za krátký čas všichni formani věděli, že nejlepšího koně má právě Pábl.
Jednou večer se rozpoutala vánice. Po půlnoci zabouřil hrom. Viktor v maštali divoce ržál a bušil kopyty, až to dunělo chalupou. Pábl vstal, že se půjde podívat na koně, když v tom se ozvalo prudké bušení na dveře. "Koho to sem čerti nesou? V takovém nečase. To zas nějaký forman určitě nevyjel včas a teď uvízl v té psotě," zabručel pro sebe Pábl. Zapálil lucernu a otevřel dveře. Před ním stál muž v mysliveckém oblečení. Ale ty jeho oči! To byly do červena rozžhavené uhlíky!
"Potřebuji zavézt na Sendražský kopec. Dobře ti zaplatím," řekl rázným hlasem cizinec. Při posledních slovech zacinkal měšcem s penězi, a pak se zle zachechtal. Pábl se šel obléci. Panímáma ho prosila, aby nikam nejezdil, že je to sám ďábel a někde ho zatratí. On ji ale uklidňoval, že všechno jistě dobře dopadne. Jezdí přece pro každého a nemůže pro nic za nic odmítnout.
Vešel od stáje a místo hnědáka Viktora uviděl vraníka. Zkoprněl! Jeho koni šlehal oheň z nozder, srst jiskřila a kopyta bila po neznámém cizinci. Ale ten se jen smál a Viktorovi uhýbal. Pábl byl bledý jako stěna. Pod jeho rukou se ale Viktor uklidnil a nechal se zapřáhnout. Jen ta černá barva mu zůstala. "A jedeme domů!" zavelel cizinec a rozvalil se spokojeně v saních. V Bohoušovi by se v té chvíli krve nedořezal. Vždyť přímo pod Sendražským kopcem začíná údolí Metuje, kterému se odpradávna říká Peklo.
Vichřice zesílila, na krok nebylo vidět, vítr a sníh fičely přímo proti nim. Míjeli kostel a kočí se pokřižoval. Bičem udělal kříž také nad koněm a pak nad svým cestujícím. V tom okamžení se ozval strašlivý výkřik. Bohouše cosi vymrštilo ze saní, chvíli letěl vzduchem, pak zapadl do sněhu a ztratil vědomí. Když se probral, svítalo. Nad sebou spatřil neznámého důstojníka ve starobylé uniformě, který mu pomáhal ze závěje. Bouře se jako zázrakem utišila, rozbité saně se převrátily a Viktor nikde.
"Tak on si ten rohatý chudáčka mého stejně vzal," hořekoval. "Neboj se, pane, všechno je v pořádku," říká neznámý důstojník. "Já jsem tvůj Viktor a ty jsi můj zachránce." Kdysi byl vysokým armádním důstojníkem. Trápil lidi i koně. Nic mu nebylo svaté. Když byl v jedné bitvě zabit, dostal se do pekla. Od čertů sice utekl, ale pykat musel dál v podobě koně. "Děkuji ti, pane, za lidskost, lásku a přátelství a hlavně za mé vysvobození dnes v noci. Čert, kterému jsem utekl, mě našel a chtěl mě přivést zpět do pekla. Málem se mu to podařilo. Vrať se domů a ve stáji nalezneš peníze, které jsou z mého dávného majetku. Kup si za ně nového koně. Buď sbohem."
INFO: Obec Bystré