Pozvali jsme zahraniční novináře
Česká asociace novinářů a publicistů cestovního ruchu – Czech Travel Press - ve spolupráci s Českou centrálou cestovního ruchu CzechTourism a karlovarským magistrátem připravila press trip pro patnáct novinářů z Kanady, Francie, Itálie, Holandska, Španělska, Švýcarska, Ruska, Švédska, Slovinska, Srbska, Slovenska, Belgie a Německé spolkové republiky. Ve dnech 2.- 7. května t.r. se podívali do jarní Prahy a zúčastnili se slavnostního zahájení lázeňské sezony v Karlových Varech.
Program otevřela návštěva TV věže v Praze na Žižkově, odkud je netradiční, leč o to poutavější výhled na českou metropoli. V Praze hosté měli možnost okusit jak organizovaný okruh městem, tak volno, kdy si pro sebe mohli objevovat zajímavosti podle svého zaměření, zájmů i vkusu.
Karlovy Vary skupinu přivítaly nabité k prasknutí – k tomu přispěl především fakt, že v Rusku se na tyto dny sešly tři sváteční důvody: oslavy svátku práce, pravoslavné Velikonoce a oslavy konce 2. světové války. Program několika dnů v lázeňském městě novináře doslova nadchl. Orientaci získali při úvodním pěším okruhu lázeňským centrem s průvodcem. Poté už následovaly typické zastávky: podzemí s horkými prameny, kolonády, exkurze do Becherovky, výjezd lanovkou na vyhlídku Diana. Díky slavnostem otevření lázeňské sezony pak přibyly další, mimořádně atraktivní části programu: Slavnostní předávání cen města Karlovy Vary v nádherných prostorách nedávno rekonstruovaného Karlovarského divadla, provázené koncertem Karlovarských symfoniků, doplněných o karlovarský Repre Band, který vyvrcholil provedením „Sinael Jazz Symphony“ Kryštofa Marka. Setkání s primátorem Karlových Var Petrem Kulhánkem a dalšími významnými osobnostmi města a okolí. Svěcené lázeňských pramenů pro nadcházející sezonu. Slavnostní příležitostná mše v chrámu Sv. Marie Magdaleny. Průvod Karla IV. Lázeňskou částí města. Gastronomický festival v režii místních hotelů, marketů a gastronomických podniků. Videoshow „Vernum – Karlovarské vody“, atd.
Den, kdy od rána zazářilo slunce, byl věnován výletu na golfový areál Astoria Golf Resort v lokalitě Cihelny, kde si hosté zkusili zahrát na několika jamkách pod vedením trenéra. Výlet pak směřoval na zámek Bečov, kde je k vidění pých naší kulturní historie – relikviář Sv. Maura. Závěr pobytu obstarala prohlídka Grandhotelu Pupp, kde si účastníci vychutnali podle zájmu některé procedury a bazén zbrusu nového střediska hotelu, nazvaného Pupp Royal Spa.
Závěrečný večer před odletem z České Republiky strávili novináři na palubě největší lodi v Praze na Vltavě – zvané Šumava – při romantické plavbě od Čechova mostu pod Barrandov a zpět za doprovodu stylové dixielandové kapely. Při loučení účastníci neskrývali naprostou spokojenost – především co do načerpání publicistického materiálu. Lze očekávat odpovídající přínos propagaci České Republiky v zahraničí před nadcházející sezonou.
Miroslav Navara
koordinátor projektu za CTP
Kalábrie, u nás tolik proslavená skvělou filmovou dvojicí Marcela Mastroaniho a Sofií Lorenovou, je zemí dosud turisticky málo využívanou. Ten krásný kout na severním pobřeží Jónského moře jako by stále čekal na svůj start a na svůj turistický boom. Víc než symbolické je umístění Kalábrie na mapě Itálie, v samé podešvi charakteristické holínky. Její obyvatelé neříkají, že jsou Italové, ale Kalábrijci. Je však nutné poznamenat, že se i zde začíná konečně cestovní ruch pomalu rozhýbávat a kupodivu sem jezdí ponejvíce českých turistů a to docela pohodlně luxusními autobusy, které cestu z Prahy až sem zvládnou za čtyřiadvacet hodin.
Středověké městečko Cariati
Tak tady si nejvíce připomeneme pohled na dvojí Itálii, na sever a jih. Co má sever do civilizační úrovně a rozvoje, to má jih do krásy krajiny a neopakovatelné atmosféry. Vysoká pohoří se zvedají nad nížinami a mořským břehem, moře tyrgizové barvy, průzračně čisté, pruhy staletých olivových hájů i oázy pomerančovníků a citronovníků se střídají s pásy vinné révy. A uprostřed toho všeho starobylá města řeckého původu, prostřídaná památkami na dávná osídlení severskými Normany. A co jiného po nich zbylo, než desítky úžasných hradů, hrádků, tvrzí a pevností z holého kamene.
„Dá se zde však vůbec ještě něco objevit?“ táže se návštěvník, když přijede na dovolenou do přímořského středověkého městečka, které se jmenuje Cariati.
Bylo vše důkladně popsáno v turistických průvodcích, či nikoli? ptá se zvídavý turista, který celkem brzy po grilování na pláži zatouží po napětí z objevování neznámého.
Co říci o městečku? Doteď platí o něm to samé, co se o něm psalo již v 19. století.
„Je to místo na malém vrcholku, na dvě poloviny rozdělené jedinou hlavní ulicí, celé protkané křivolakými uličkami. Půvabné a klidné starodávné městečko s biskupstvím a seminářem, starými paláci i kostely, ovládané větrem, známé cestou tažných ptáků, obývané milými, pracovitými a zdvořilými lidmi…“ citujeme z jedné publikace.
V tomto textu pochopitelně není zmínka o zmrzlináři, který si otevřel krámek rovnou před historickými hradbami. Jeho zmrzlina je prý jedna z nejlepších na světě. Má na to papír, vcelku nedávno vyhrál v ohromné konkurenci národní soutěže italských zmrzlinářů. Ale víte jak to chodí. Že se zde lidi usmívají a ptají se, jak se vám líbí jejich město, to ovšem můžeme potvrdit také.
Po občerstveni skutečně výbornou ctracatelou , sypanou praženými mandlemi, míříme do nové části města, která je dlouhá a nepříliš zajímavá - rozkládá se mezi mořem, železniční tratí a silniční komunikací a jsou v ní běžné obchody, služby, hotely i penziony. K nákupům potravin i suvenýrů zve turisty vyhledávaný obchodní dům Conad s přívětivým personálem i slušnými cenami.
Ale co dál? Zajímá nás, zda se zde dá ještě vůbec něco zvláštního, opravdu kuriózního objevit. Čím má být toto místo zajímavé, když je všude tolik památek? A leckdy stačí jen pár ústních informací, abyste vykročili směrem k místu, o kterém kupodivu turistický průvodce mlčí.
Hrobka brutijského válečníka
Silnička, vedoucí z dálnice do pohoří nad městečko, je jediným startovacím místem pro cestu do pohoří nad městem. Že je tam zajímavé místo z antických dob nás informuje tabule s emblémem EU a vyobrazením místa. Pak už jdeme do mírného kopečka úzkou asfaltkou, kde překvapivě není žádná divočina, ale zavlažovaná políčka a plochy mladých vinných keřů a kde se mezi mohutnými olivovníky a ořešáky pasou výstavní kusy býčků a krav. To vše stranou od rušné dálnice, od městečka i od mořského břehu, s nehostinnými kopci, porostlých nejrůznějšími trnovníky, na horizontu. Asfaltka se po pár stovkách metrů mění v polní cestu, lemovanou pestře kvetoucím rostlinstvem. Je třeba dávat dobrý pozor, abychom nesešli z cesty a cíl našeho privátního pátrání neminuli - místní turistické značení totiž zrovna nepatří mezi nejlepší.
Předem je však ale třeba říci, že kdo se předem alespoň trochu neponořil do historie, kterou se musí sám prokousat, bude asi trochu zklamaný.
O obyvatelích Itálie doby 4. století před Kristem víme asi toto: sever a střed patřil Etruskům, vzdělanému lidu, který uměl vysušovat i zavodňovat zemi, vystavěl úžasná města, měl vyspělé zemědělství a vinařství, tavil železo, ovládal obchod se střední Evropou, vystavěl Řím a měl vynikající umění. Ostatní kmeny v jeho okolí ani zdaleka nedosahovaly jejich úrovně, zpočátku ani Římané.
Mezi obyvatele jihu patřili Brutiové a jejich území se nazývalo Bruzio. Bylo o nich napsáno, že byli obzvláště hrubí, (podoba se slovem brutální asi není náhodná) . Tento kmen zde žil v 6. století před Kristem vedle kultivovaných Řeků. Území se nazývalo Velké Řecko. Odtud snad dosti užívané jméno Brutus ( ten nejznámější byl jeden z přemožitelů Julia Césara). Až teprve v období Punských válek (Řím proti Kartágu) obsadili tento kraj Římané.
Z dějepisu si můžeme osvěžit, že se v 5. – 7. letopočtu př. n. l. daly národy do pohybu. Peršané vytlačovali Řeky, kteří ustupovali na sever a všude zakládali města, ale narazili na Etrusky, v patách jim byli Kartaginci. Do popředí však vstupuje nový fenomén, a tím jsou Římané. Bezohlední vojáci, utužení železnou disciplínou, kteří budou vítězit na všech frontách, Etrusky vymažou z mapy a Kartágo srovnají se zemí. Brzy jim nebude stačit ani území Itálie, kde si podrobí ostatní kmeny a sjednotí zemi, ale budou pochodovat dál, do Afriky i na samý sever Evropy… Ale to už se bude psát jiná kapitola lidstva.
Prašná cesta náhle končí, před námi je upravená plošina, dokonce zde nechybí lavička k odpočinku, piknikový stůl z olivového dřeva, odpočívadla i stojany na horská kola. A pár kroků dál – pískovcové kvádry, kdysi tvořící vnitřek navršené mohyly. Jsme na velmi zvláštním místě před osamělou hrobkou brutijského válečníka, nejspíše některého z velitelů, který zde, či někde poblíž, podlehl v boji Římanům, což se stalo v roce 330 př. n. l.
Hrobka je vystavěna z velkých kamenných kvádrů, čtvercová, do hloubky půl metru, krytá kamennou střechou, neboť Brutiové pohřbívali své mrtvé do hliněných uren a šachtovitých hrobů. Co se v ní našlo, vidíme na informační tabuli. Zlacená koruna , brnění, opasky, dekorované nádoby, meč, helma, mince, to, co má sloužit válečníkovi v posmrtném životě.
To vše by nebylo tak vzácné, kdyby nebylo známo, že Italové si potrpí jen na to, co je římské a řecké, ale co bylo před tím, je až tak nezajímá. A hledaný poklad je na světě. Pochopitelně pomyslný. Tomba Bruttia byla nalezena a rekonstruována díky evropským penězům ve 70. letech 20. století a vše bylo pojato velkoryse. Předměty z hrobky se nacházejí v muzeu v nedalekém a záhadném Sibari.
Až potud může naše putování končit, ale je tu další senzace a my můžeme pátrat po dalším tajemství této podivuhodné země.
Nenávist do posledního kamene
Sibari je bývalé řecké město Sybaris, kdysi velmi významné, jehož nepatrné zbytky se nalézají několik desítek kilometrů odsud. Píše se, že je tam jedno z největších archeologických nalezišť světa a dodnes velkých záhad. Dlouho se nevědělo, že se v hloubce pod zemí ukrývá opravdu významné řecké město. Stovky let nebylo po něm ani vidu ani slechu, přišlo se na ně také náhodou, díky leteckým snímkům v 70. letech minulého století. Odkryto je jen nepatrné procento, a to ještě nejmladší římské vrstvy, na ostatní nejsou peníze, je tedy vše zakonzervováno. Město, které prý žilo rozmařilým způsobem, pořádalo jídelní orgie, vynalezlo těstoviny a nočník, příliš vadilo méně rozvinutému soupeři, nedalekému řeckému městu Krotón, kde žili žárliví atleti, moci a peněz chtiví obchodníci a také sám Pythagoras.
V konkurenčním boji se Sybaris neubránilo. Šlo o nenávist tak velkou, že bylo srovnáno se zemí a tok řeky odkloněn přes jeho ruiny, aby se už nikdy nevzpamatovalo. To se opravdu dokonale podařilo. Poučné pro nás je, že jedno z nejvýznamnějších řeckých měst všech dob se připomíná jen několika vykopávkami, sloupy, zbytky chrámu a muzeem, zatímco vítěz bere vše. Takže můžete zavítat do živého a průmyslovými zónami obklopeného města Crotone a připomenout si tam tuto historickou pravdu.
Ale nezapomeňte – výchozí místo ke všem těmto výletům, městečko Cariati, leží téměř uprostřed mezi těmito dvěma body. Pár metrů od moře je zde i jedinečný český turistický areál, s českým personálem i českou kuchyní a točeným kozlem, s bungalovy i apartmány a vlastní uzavřenou pláží, výborné východiště ke jmenovaným cestám za poznáním. Více na: www.ckkalousek.cz.
Chcete vědět, proč se říká o někom, že má chování řeznického psa. ? Běžte se podívat na novou výstavu Národního zemědělského muzea Praha s názvem Pod korouhví stříbrného lva , která je věnována řeznickému a uzenářskému řemeslu. Z jedné z třiceti výstavních tabulí připomínající desky, kterými řezníci před svými krámy upozorňují na svoji akuální nabídku masa a uzenin, je bílým písmem na černém poli napsáno mnohé i o řeznických psech. Tři místnosti v prvním patře muzea totiž patří řezníkům a jejich letitému cechu.
Některé nástroje podobné těm vystavovaným dobovým a několik staletí starým řezníci při své práci používají dodnes (Foto: Petr Skála)
V Čechách dochází k většímu rozmachu řemesel a cechů od 13. století a mezi nimi právě řezníci postupně zaujali přední postavení. Rok 2010 je rokem 700. výročí, kdy řezníci za obranu Prahy proti korutanským vojskům v roce 1310 získali od Jana Lucemburského do svého znaku stříbrného lva v červeném poli a rovněž obdrželi různé výsady a privilegia, která byla řeznickému cechu i dalšími panovníky potvrzována až do zániku cechovních zřízení v roce 1859, kdy byl vydán živnostenský řád. V 15. století se u řezníků objevuje dvouocasý lev s korunou na hlavě a v 16. století lev drží mezi tlapy řeznickou sekeru.
"Koncepce výstavy NZM Praha je rozvržena do tří celků. První část pojednává obecně o historii řemesla, kterou doplňují unikátní fotografie z muzejního fotoarchivu a řada dalších předmětů ze sbírek muzea jako jsou vývěsní štíty, ceníky, reklamní poutače a jiné předměty, dokreslující historii tohoto oboru. Další část výstavy se věnuje řeznickému cechu a jeho atributům. Nezapomnělo se ani na symbolického řeznického psa, který je zde představen originálním způsobem. Vystaveny jsou unikátní cechovní propriety (ferule, pohřební štít, pokladnice atd.) zapůjčené Muzeem hlavního města Prahy, ale i jedinečné řeznické slavnostní a pracovní stejnokroje ze sbírek Národního zemědělského muzea," láká do muzea Lucie Kubásková, autorka výstavy.
Lucie Kubásková, autorka výstavy (Foto: Petr Skála)
"V této části je také samostatný celek věnován židovským řezníkům, kteří se řídili speciálními pravidly při zabíjení zvířat. Židovské muzeum v Praze tomuto účelu zapůjčilo košérovací nože, brousky, košérovací desku, pečetidla, výjimečné fotografie a zejména přeložený zlomek dopisu z genize z místa bezpečného uložení z Luže, vzkazující vtipnou formou řezníkovi, aby šel provést košerování. Tento unikátní dopis dosud ještě nebyl nikde publikován. Poslední a zároveň největší část výstavy na řadě předmětů, dokumentů, obrázků a fotografií představuje ukázky zpracování masa, od samotné porážky až k hotovým výrobkům. Nechybí zde instalace řeznicko - uzenářské provozovny z poloviny 20. století ani recepty na nejvybranější uzenářské lahůdky a ukázky uzenářských výrobků," dodává Lucie Kubásková.
Nová výstava NZM Praha "Pod korouhví stříbrného lva"... od 16. července do 12. prosince 2010
Hlavní město České republiky má řadu světových prvenství. Z hlediska cestovního ruchu je pak výjimečná i nabídkou tzv. zážitkové turistiky – bohatstvím unikátních technických památek. Jejich návštěvu a poznávání si vzala za své Hospodářská komora hl.m.Prahy s úkolem přiblížit Prahu jejím obyvatelům i návštěvníkům jinak, nezvykle a doslova „na vlastní kůži“.
Návštěva pražských Kolektorů, vodárenské věže v Podolí, staré kanalizační čistírny či restaurátorské dílny Muzea městské hromadné dopravy patří k zajímavým zážitkům návštěvníků Prahy i Pražanů samotných.
„Praha disponuje mnoha turistickými skvosty, které je potřeba lidem ukázat,“ říká předseda představenstva Hospodářské komory hl.m.Prahy Ing. Vladimír Srp.“Zatím jsme otevřeli čtyři zážitkové trasy a snažíme se i zde nabízet stále něco nového, aby měli lidé důvod památky navštěvovat i opakovaně. V letošním roce navíc zařadíme, ve spolupráci s pražským magistrátem, do projektu Praha technické minimálně dvě nová velice atraktivní místa.“
Hospodářská komora hlavního města Prahy, která připravila rezervační systém prohlídek jmenovaných tras, a provozuje je, přichází s novinkou – tzv. Zážitkovou kartou, opravňující svého držitele k návštěvě všech tras Prahy technické s 30 % slevou. Více na :www.prahatechnicka.cz
Velké překvapení v soutěži o nejlepší ovocný knedlík
Ve Velkých Pavlovicích se minulý měsíc konala soutěž o nejlepší ovocný knedlík v rámci prvního ročníku Velkopavlovického Meruňkobraní. Skončila dost velkým překvapením, protože na prvním místě z celkově hodnocených 23 vzorků se umístil kuchař amatér Zdeněk Kupec za klasický český kynutý knedlík plněný malinami. Na druhém místě skončil Jan Dvořáček za knedlík borůvkový, ale naprostým překvapením bylo třetí místo, které získala teprve pětiletá kuchařinka Ella Suchánková s knedlíkem plněným nektarinkami s karamelem.To je důkazem toho, že sedmičlenná porota dostávala k ochutnání vzorky skutečně anonymně. Soutěžilo se o jakýkolivovocnýknedlík - t.j. nebylo určeno z jakého těsta má být a jakým ovocem má být naplněn. Kupodivu se nejlepší meruňkový knedlík umístil až na čtvrtém místě. Pořadatelem akce byl spolek Gastronomia Bohemica z.s. a Městský úřad Velké Pavlovice, soutěž byla přístupná všem kuchařům,kteří se přihlásili - profesionálním kuchařům, amatérům, studentům gastronomických škol, školním kuchařkám, hospodyňkám, které rády vaří V čele poroty zasedla Ing. Jana Sombergerová, MBA (fundovaná odbornice, absolventka vysoké hotelové školy a školená sommeliérkaa dáma se skvěle vyvinutými chuťovými buňkami) a pak už se jen ochutnávalo. Celkem se zúčastnilo 13 soutěžících. Zbytku vzorků se pak ujali návštěvníci Meruňkobraní, kterých se na nádvoří kulturního centra a zámečku Trkmanka sešlo několik stovek. Po 17. hodině došlo k vyhlášení vítězů - ti nejlepší byli odměněni zájezdem a kuchařkou vydanou spolkem Gastronomia Bohemica.Pamětním diplomem pak byli počastováni všichni ostatní soutěžící.„Cílem spolku z.s. Gastronimia Bohemica (GaBo) je propagace regionálních potravin, regionální gastronomie a propagace regionálního cestovního ruchu. A zde snoubí právě všechny tyto aspekty,“ odpovídá na otázku o smyslu celé akce Ing. Pavel Franěk, prezident z.s. Gastromia Bohemica. A navíc – český knedlík má podle něj svoji dlouhou tradici. Ve své podobě, tj. šišky, byl znám již v 9. století a stal se typicky českou přílohou, která je nezaměnitelná. I proto se stal vyhledávaným ze strany turistů. „Ale především je navýsost regionálním pokrmem a zaslouží si svoji pozornost,“ říká hrdě o knedlíku Pavel Franěk.
Velkopavlovické meruňkobraní 2014
Jak již bylo řečeno, spolu s Gastronomií Bohemica bylo pořadatelem akce město Velké Pavlovice. Soutěž se stala součástí prvního ročníku víkendových slavností Velkopavlovické meruňkobraní 2014. „Víno a meruňky“, toto příznačné spojení s Velkými Pavlovicemi – podle slov starosty města Pavla Procházky – k sobě po staletí neodmyslitelně patří. Jeden druh meruňky je dokonce registrován jako Velkopopovická meruňka a i to je důvod proč město aspiruje stát se metropolí ovocných knedlíků.Akce se konala pod záštitou ministra zemědělství, agentury pro cestovní ruch CzechTourism a starosty města Velké Pavlovice.
Jano Drbohlav
Veletrh Svět knihy pořádaný v květnu 2010 na Výstavišti v Praze-Holešovicích měl řadu doprovodných akcí a mezi ně patřilo i vyhlášení výsledků soutěže TOURMAP 2010, které proběhlo dokonce za přítomnosti televizních kamer a slavných cestovatelů a dalších vzácných hostů. Sedmý ročník soutěže Tourmap měl rekordní účast, neboť celkový počet přihlášených titulů do tří kategorií se zastavil až u čísla 764.
To ještě nevíte, že mezinárodní odborná porota vybírala z uvedeného množství publikací a map nejlepší tituly vydané v uplynulém období v 98 zemích pěti kontinentů . Publikace byly rozděleny do tří kategorií. Své vítěze měly jako obvykle kartografická díla, průvodci a cestopisy a letos poprvé se pořadí prvních tří nejlepších vyhlásilo u regionálních produktů.
Nutno dodat, že připrava na vyhlašování výsledků Tourmap 2010 nebyla vůbec snadná. Celkem se tisklo a laminovalo 22 diplomů a leštilo se pět váz.
Vítězné publikace a mapy z Tourmapu byly vystaveny nejenom po čtyři dny při veletrhu Svět knihy 2010, ale ještě byly k vidění na následném festivalu Tourpropag v Písku a v říjnu bude celá expozice Tourmapu prezentována na 43. ročníku mezinárodního filmového festivalu turistických filmů Tourfilm v Karlových Varech.
Výsledky TOURMAP 2010
Mapy a atlasy s turistickým obsahem (535 přihlášených titulů, oceněné tituly):
1. místo
Plan & Go! Jungfrau Region Federal Office of Topography (Swisstopo) Švýcarsko
2. místo
Soubor turistických map Klubu českých turistů. Trasa Česká republika
3. místo
Poznávejte Česko. Shocart Česká republika
SHORT LIST
Soubor map Krkonoše
Nakladatelství ROSY Česká republika
Soubor map Jižní Čechy
Freytag & Berndt Česká republika
Pivovary České republiky 1 : 500 000
Kartografie PRAHA, a.s. Česká republika
Nationalpark Böhmische Schweiz 1 : 25 000
České Švýcarsko o.p.s. / Geodézie On Line, spol. s.r.o. Česká republika
Mapa Banskobystrického samosprávneho kraja
Banskobystrický samosprávny kraj Slovensko
Turistický průvodce (198 přihlášených titulů):
1. místo
Soubor průvodců Bradt Česká republika. Nakladatelství JOTA/Velká Británie
2. místo
Alpy. Velký turistický průvodce. Marco Polo Česká republika
3. místo
Secret London. An unusual guide. Editions Jonglez Velká Británie
SHORT LIST
Soubor průvodců Rough Guides Česká republika
Nakladatelství JOTA /Velká Británie
Svatojakubská cesta
Freytag & Berndt Česká republika
Průvodce městem OSTRAVA!!!
Freytag & Berndt Česká republika
Soubor průvodců Prírodné krásy Slovenska
Vydavateľstvo DAJAMA Slovensko
Prix jury
Toulavá kamera 9. Freytag & Berndt Česká republika
Cestopisy (31 přihlášený titul):
1. místo
Hana Růžičková: Švýcarsko, cestopis ve fotografii. Hana Růžičková / Mladá Fronta Česká republika
2. místo
Z Paříže Jan Šmíd. Gutenberg Česká republika
3. místo
Milan Silný: Každý kopec má své nej. Cykloknihy Česká republika
Jen z českých map a průvodců ocenila porota diplomy za první až třetí místo nejlepší regionální produkty.
1. místo OSTRAVA!!! – Turistický průvodce městem a okolím
(Statutární město Ostrava / Freytag & Berndt Česká republika)
2. místo Soubor map Moravskoslezského kraje
(Krajský úřad Moravskoslezského kraje / SHOCart, spol. s.r.o. Česká republika)
3. místo Křížový vrch – kruhový výhled z rozhledny
Stod – plán města
(Město Stod / RAMAP Česká republika)
Vizionář a průkopník
Úspěšná vdova
Rok 1922 v ČSR byl poznamenaný nadprodukcí vepřového masa, což znamenalo rozvoj konzervářských provozů u nás. Klasická sterilizovaná konzerva navíc znehodnocovala typickou chuť Pražské šunky. Proto odborníci firmy pod vedením Jana Šimáčka a manželky Josefy, vymysleli tenkostěnnou konzervu ve tvaru jakéhosi velkého „vajíčka“, kde při tepelném zpracování vznikne šunkový rosol, který udrží šťavnatost výrobku. Tak vznikl zajímavý výrobek, tzv. „Bohemia Prague Ham – Canned Meat Product“, který firma už mohla exportovat do USA, Kanady a Austrálie a dalších zemí.
Zánik a likvidace
Během německé okupace a světové války v protektorátním a německém válečném režimu, zavedením přídělového systému potravin se výroba zastavila. Vlivem poválečných událostí, další změnou režimu a spuštěním železné opony byla devastace pracně vybudované výrobní technologie a likvidace systému tradičních obchodních vazeb prakticky dokončená.
Po druhé světové válce se závod dostává do státní správy. Jak v období budování socialismu odborný tisk uváděl, inovuje se i Pražská šunka. Nyní je chráněná pouze aspikovou polevou na povrchu. Co zůstalo zachováno, je název a konzervy vejčitého tvaru. I ten však šel dobře prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Koospol v cizině dobře na odbyt. I přes obrovský nárůst výroby, firma nestačila dobové poptávce. Proto v roce 1977 po otevření jednoho z největších masokombinátů v ČSSR, Masokombinátu Praha-jih Písnice s širokým sortimentem výroby, přesunuli většinu výroby sem. Dnes je v areálu bývalého masokombinátu Písnice asijské tržiště.
Současné zdroje komentují období od roku 1950, doby, kdy Zvonařka připadla národnímu podniku Masna, ze které se později stal závod Státní masný průmysl Zvonařka, střízlivěji. Nadále se tu vyráběly salámy, špekáčky a játrovky, ale produkce originální pražské šunky byla z nepochopitelných důvodů zastavena. Tím zdejší Chmelova speciální pražská šunka zanikla.
Tehdy a nyní
Je třeba zmínit i prostředí, kdy obecně byl v poválečném období na trhu několik let nedostatek masa. Určitě to mělo vliv i na změnu orientace výroby. Dobový vtip zmiňuje stav sortimentu v prodejnách tak, že před začátkem druhé světové války bylo na vývěsním štítu prodejny napsáno „NOVÁK“ a maso a uzeniny byly v obchodě na pultech. Po zavedení nových pořádků je na vývěsním štítu napsáno MASO - UZENINY a v prodejně je jenom pan Novák. Když se situace se zásobováním masem zlepšila a stabilizovala, šunka se opět začala vyrábět a konzervy se staronovým názvemBohemia Prague Ham putovaly do mnoha zemí světa včetně USA, prostřednictvím monopolního vývozce a dovozce potravin, PZO Koospol a.s.. Mimochodem, daný výrobek v konzervě vejčitého tvaru jako vzácnost naši nabízeli i na veletrzích či při slavnostních příležitostech. V tuzemsku se jednalo dlouhou dobu o velmi nedostatkové zboží. V devadesátých letech se zánikem Koospolu a.s. a mnoha velkých masokombinátů včetně Písnice exporty skončily.
Třeba přiznat, že v osmdesátých letech se díky masivnímu státnímu dotování zásobování masem a uzeninami výrazně zlepšilo. Vše se vyrábělo podle schválených receptur – norem, které měly spotřebiteli zajistit standardní kvalitu každého pojmenovaného normovaného a schváleného výrobku. I tehdy ale existovaly paradoxy. Pro pochopení doby dobře poslouží příklad s na trh uváděnými tzv. učňovskými párky (dnes kuriózní název). Ty měly být vyrobené z kvalitnějších surovin, naražené do přírodních ovčích střívek (tzv. strunek), a tedy samozřejmě dražší. Přestože byly dle gurmánů chutnější, většina spotřebitelů preferovala produkty lacinější, což se dodnes nezměnilo, a učňovské párky se objevily opravdu jenom občas. V prodejnách totiž většinou nakupují ženy. Levnější uzeniny asi kupovaly vychovaným spokojeným manželům. Také vychvalovaná šetrnost a zvyk raději nevyčnívat z průměru měl v oněch letech svůj význam. V následném novém období historie se většinový spotřebitel, zvyklý na průměr a garantovaný standard kvality, vrhnul na akce supermarketů. Ty se začaly předhánět v cenách, atraktivních obalech, nenápadně zmenšovaly množství tovaru v balení a poptávali u výrobců zboží s velkým důrazem na cenu. To se odráží i v současné kvalitě produkované šunky. Je zajímavé, že mnohé, hodně problematické zboží řada spotřebitelů navzdory pochybné kvalitě i nadále kupuje. Řada soukromých řezníků postupně skončila, protože nevydržela v konkurenci se supermarkety. Vždyť nakupovali surovinu včetně chlazené či mražené drůbeže za stejnou cenu, za jakou si ji mohl zákazník koupit v slevě v řetězci. Díky pokroku v potravinářské chemii a nástupu nových technologií se v uzenářské praxi rozšířily přídavné a přídatné látky, tzv. éčka, které sice uzeniny zlevňovaly a občas i zkvalitnily, ale se kterými většina neuměla zacházet. Kvalita vypadala a leckde dodnes vypadá podle toho. Konečnou ránu tzv. „do vazu“ způsobil nápad ministra zemědělství J. Palase, který prosadil, že v bolestech se rodící drobní a střední potravinářští živnostníci museli vybavit své provozovny stejně, jako jejich kolegové na západ od našich hranic. Výsledkem byla likvidace zhruba 500 výroben. Dnes už se objevují noví výrobci, kteří se štěstím přežili a kteří dbají na kvalitu a řemeslo. A také zákazníci, kteří si neváhají za tuto kvalitu připlatit. Budiž oběma čest a sláva.
Před válkou moderní a slavná továrna Zvonařka po válce rozšiřovala výrobu. Z vnějšího pohledu se objevil v panoramatu v padesátých letech další komín od přistavěné kotelny. Ovšem krásný park s nádhernou vyhlídkou před budovou s velkými reprezentativními byty se změnil ve velkou skládku uhlí. Ony luxusní obytné prostory byly necitlivě rozdělené na menší a ještě menší. Úřednici je přidělovali k bydlení sociálním případům. Díky novým podmínkám, nedostatku místa poblíž centra Prahy a přesouvání technologie i pracovních sil Zvonařka v šedesátých letech a dalších dekádách rychle zaostávala. Sporadicky udržované objekty chátraly, obyvatelé z okolních domů si začali stěžovat na nesnesitelný hluk a zápach a další průvodní hygienické problémy, spojené s nadprodukcí, zastaralou technologií, odcházejícími chladírnami, špatnou kanalizací a podobně. Proto došlo roku 1983 k omezení a poté k úplnému zastavení výroby na Zvonařce. Nebyla sama. V porevolučních letech v souvislosti s otevřením trhu a nástupem nových technologii celá řada masokombinátů a zpracovatelů masa skončila. Dušenou pražskou šunku dnes vyrábí ve velkém a v oválných konzervách exportuje Masna Studená (nyní Kostelecké uzeniny), vlastněná Andrejem Babišem.
V devadesátých letech minulého století získala nevyužité objekty Zvonařky developerská společnost UBM Bohemia, která se rozhodla přeměnit lokalitu v moderní rezidenční areál. Přistavěná poválečná kotelna s komínem a skládkou uhlí již není. Proti obří novostavbě, vybudované v letech 1997 až 2001 na místě většiny původních budov, se sice zvedla vlna nevole, investor ale nakonec všechny tlaky ustál. Na Zvonařce vzniklo přes 200 nových bytů a bývalý Chmelův dům se změnil na luxusní pětihvězdičkový hotel „Le Palais“.
Po roce 1989 pozvolna nastává renesance “pražské šunky”. Stává se součástí menu významných společenských akcí, je ozdobou rautů. Její kvalita a chuť je ale závislá od výrobce, od plemene prasat a krmení. Nejlepší jsou šunková prasata krmená jemným pšeničným šrotem a plnotučným mlékem. Kvalitní šunka nemůže být levná. Gurmáni chodí tradičně kupovat šunku od kosti do vyhlášeného Uzenářství Hynka Cibulky v Perlové ulici 2 v Praze 1. Šunka je zde čerstvá, kvalitní, vždy k dispozici a bez front. Ještě poznámka na závěr. K pražské šunce tradičně patří nastrouhaný křen, kremžská hořčice, znojemská okurka a zapíjí se dobrým pivem, případně i vínem.
Ing. Jan Holeček
Doplňující informace a upřesněníúdajů uvítáme na e-mail. kontaktu:
Došlo po uzávěrce:
Dobrý den,
k Vašemu zajímavému článku
http://www.czechtravelpress.cz/index.php/clanky-gastronomie/605-pibh-praske-unky-a-tovarny-zvonaka.html
mám pro Vás jednu zajímavost- plombu podniku Antonína Chmela. Nalezena u Vlašimi.
S pozdravem
M. Plachý
PRAHA - Na Výstavišti v Praze v Holešovicích v únoru 2011 na Veletrhu cestovního ruchu Holiday World, ale i v Brně na veletrhu Regiontour 2011 se představilo v tradiční samostatné expozici města Příbram tamější Hornické muzeum.
Zájemci si od tohoto stánku mohli mimo jiné odnést domů i trochu malých kamenných suvenýrů , kterých pracovníci muzea do Prahy přivezli naskládané do dvou menších beden.
" Kameny jsou z odvalu šachty Lill, zaražené roku 1857, šachta měla 18 pater a celkovou hloubku 454,5 m. V roce 1900 šachetní budova vyhořela, těžební práce na dole byly zastaveny a v budoucnu už k obnovení těžby na této šachtě nedošlo. Halda (odval) byla začátkem 90. let likvidována a tak bylo několik nákladních aut kamenů z této haldy převezeno do areálu muzea - Ševčinského dolu, tam si dnes můžou zájemci kameny za mírný poplatek nasbírat," řekl nám Milan Karda z Hornického muzea v Příbrami. Z malé kovové nádoby, ve které byla nasypána směs kamenů, jsme si vybrali pár suvenýrů a předali pedagogům na České zemědělské univerzitě.
Milan Karda z Hornického muzea v Příbrami s kovovou vaničkou plnou kamenných suvenýrů (Foto: Petr Skála)
Stanovisko tohoto nejstaršího a největšího podnikatelského profesního sdružení – ACK ČR k návrhu novely zákona č. 159/1999 Sb., která má být dnes na 31. zasedání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Návrh novely vč. pozměňovacího návrhu je v části týkající se pojištění, resp. záruky cestovních kanceláří pro případ úpadku špatně zpracován, není domyšlený a je reálné nebezpečí, že v případě schválení se trh zájezdů cestovních kanceláří prakticky bude nucen odstěhovat z České republiky. S plným dopadem na klienty, daně i zaměstnanost.
·Změna dosavadní praxe je de facto zbytečná. Klienti jsou dostatečně chráněni Směrnicí 314/90/EHS v platném znění, jak to potvrdil Ústavní soud. Nadto v horizontu 2 let bude nutno vzhledem k nové směrnici EU, která finišuje, přepracovat celý zákon 159/1999 Sb. tak zásadním způsobem, že je zbytečné kvůli tak krátké době nyní rozkolísat stávající legislativu.
·Novela zákona obsahuje požadavek na plnění ze strany subjektu poskytujícího záruku nejen ve výši zákonem stanoveného limitu, ale v případě větší škody i nad tuto částku. Pojišťovny, dosud provozující pojištění CK pro případ úpadku (s limitem dle zákona) již pojištěným cestovním kancelářím písemně sdělují, že za takových podmínek nebudou moci pojišťovat a že smlouvy vypovědí. Představenstvo ACK ČR je hluboce přesvědčeno, že jde o vážný úmysl.
·Návrh novely sice obsahuje také institut bankovní garance, ale natolik nepromyšleně, že ji nelze v praxi vůbec realizovat (bankovní garance nemůže znít na neohraničenou částku). Tento postoj jasně deklaroval hlavní právník Bankovní Asociace ČR.
·Předkladatel zákona naprosto neřeší otázku, jak umožní cestovním kancelářím podnikat, pokud pojišťovny jako soukromé subjekty nebudou ochotny produkt pojištění cestovních kanceláří nabízet.
·Pokud cestovní kanceláře nebudou mít šanci se pojistit (resp. získat pojištění za únosných podmínek), budou muset buď ukončit činnost, nebo přenést svůj obchod do zahraničí, kde platí schůdnější podmínky. Např. německé CK, které masivně prodávají své zájezdy na českém trhu, mají pojištění se stanoveným horním limitem.
·Přesun trhu do zahraničí (nebo prodej zájezdů prakticky pouze zahraničních firem) přinese pro klienty méně pohodlný nákup (složitější komunikace, složitější postupy při reklamaci) a možné zdražení zájezdů, pro ČR bude znamenat ztrátu jednoho odvětví služeb = úbytek pracovních míst a ztráty na daních.
·Předkladatel zákona nedomyslel situaci, co nastane, pokud pojišťovna vypoví cestovní kanceláři smlouvu. Cestovní kancelář nebude smět zájezdy pořádat – jenže zájezdy se prodávají s velkým předstihem, takže ti klienti, kteří si zájezd zakoupili před vypovězením pojištění, přijdou o vybraný zájezd a budou muset hledat náhradní řešení. Cestovní kancelář v takovém případě utrpí významnou ztrátu a může i zkrachovat, přestože její hospodaření bylo v dobré kondici. V takovém případě bude podnikatel žalovat stát o náhradu.
Závěr:
Novela zákona č.159/1999 Sb. pokud se týká § 7 a §8 přinese negativa pro klienty, pro podnikatele i pro stát, rozkolísá legislativu i trh – a prakticky nic neřeší, protože ochrana klienta je legislativně řešena dostatečně již nyní. Případy protiprávního jednání nevyřeší zákon, ale vymáhání jeho dodržování.
Viliam Sivek
Předseda
Asociace cestovních kanceláří ČR
K Horkám 23, 102 00 Praha 10
T:+420 272 114 401
F:+420 272 114 499
Berounsko - to není jen světoznámý Karlštejn, hrady Žebrák a Točník, hořovický zámek nebo Koněpruské jeskyně. Berounsko – to je i hrad Tetín, zámek Nižbor, poutní místo Velíz, Otročiněves či Stradonice. Nebo naopak – především Stradonice, zajímáme-li se o historii Keltů a jejich oppida. Východištěm k báječným a napínavým výletům po jejich stopách nám může být líbezná obec Otročinives.
Jsme něco málo přes čtyřicet kilometrů od Prahy, v chráněné oblasti Křivoklátska. Při pohledu na hluboké hvozdy člověka napadne otázka, zda je opravdu pravda, že je zeměkoule přelidněná. Pokud ano, tak jsme na jednom z mála míst, kde si ještě můžeme dosytosti užít pohybu v panenské přírodě bez obavy, že nás přitom někdo bude rušit. Pěší turistika i cykloturistika je zde takříkajíc pořád ještě v plenkách, v tomto mikroregionu je dosud nemnoho ubytovacích kapacit. Školní výpravy, domácí i zahraniční návštěvníci kraje především míří na Křivoklát, Karlštejn nebo krasových jeskyní, ale kupříkladu o rodném domku s museem Josefa Jungmanna v Hudlicích, které jsou od Otročinivse vzdáleny coby příslovečným kamenem dohodil, už hned tak někdo neví. Přitom se v jeho okolí můžeme vykoupat v tzv. Jáchymovských rybnících. Především je ale třeba říci, že se pohybujeme v zalesněné krajině, které před dvěma tisíci lety vládl národ, který antika znala pod názvem Galové, neboli – Keltové.
Stačí, aby do krajiny hodil soumrak šedý plášť, my přisedli k ohni táboráku a přimhouřili oči. Při troše fantazie můžeme slyšet údery nástrojů zpracovávajících železo, práskání bičů pastevců, honících zvečera stáda pod ochranu ohrad nebo táhlý zpěv keltských kněží, chystajících se na krvavou oběť k uctění svých bohů. Co může být zajímavějšího a napínavějšího, než výlet bujnou vegetací v jejich stopách? Vyražme tedy s batohem na zádech a s holí v ruce od ostročiniveské kapličky Panny Marie směrem na zámek Nižbor a ještě dál, až do slavných Podmokel a Stradonic. Tečkou našeho putování pak budiž místo, kde stávalo věhlasné keltské oppidum, které vstoupilo do dějin archeologie jako „strakonická kultura“ či „nejbohatší archeologická lokalita ve střední Evropě“.
Oppidum Stradonice
Před několika málo lety se konaly oslavy tisíciletého osídlení obce Otročiněvse, ležící při staré keltské cestě do západních Čech. V celém okolí Krušné Hory, která kraluje regionu, se těžila kovový ruda a vyrábělo se železo. Dnešní centrum vesnice činí idylická náves s rybníčkem a kapličkou. Lemují ji průčelí několika statků, jejichž štíty a vjezdy do dvora nesou stopy selského baroka. Některé z nich nabízí případným turistům v sezóně i ubytování, dokonce je zde i půjčovna kol.Z Ostročiněvse vedou vyznačené stezky po keltských památkách, které v takovém množství nikde jinde v republice nenajdeme. Pojďme tedy spolu na pusté náhorní pláně, ke skrovným pozůstatkům jednoho z největších keltských měst svého času.
Chodívá se sem i od Stradonic, je to mírnější, méně namáhavé stoupání. Dá se však kráčet i údolím od Nižboru se slavnou sklárnou (kde je možné celoročně absolvovat turistickou exkurzi v provozu), proti proudu Habrovského potoka. Pěšina je tu téměř neznatelná. Po levé straně se prudce zdvihá zalesněná stráň a v ní se vine i stezka na návrší. Laik se zde sice příliš nevyzná, k pomoci je mu ale informační tabule s vysvětlivkami a schématem celého prostoru bývalého města.
Ze základních údajů vybíráme: „Stradonické hradiště, 385 m n.m., na rozloze 82 ha. Tady na rozhraní 2. a 1. století př.n.l. Keltové vybudovali rozsáhlé město, opevněné kamennými valy. Při vykopávkách zde bylo nalezeno 50 000 předmětů.“
Podmokelský poklad
Tuto legendární událost nám připomíná pomníček v trávě, s vytesaným letopočtem 1771 na místě nálezu pěti tisíc zlatých keltských mincí. Část archeologů hovoří o státním pokladu, narychlo ukrytém před postupujícími Germány, jiní se domnívají, že šlo o obětinu nevídaného rozměru. Tak či onak, u pomníčku jen můžeme kroutit hlavou nad osudem pokladu, který nechal místní vlastník pozemků, hrabě Fürstenberk přetavit na vlastní pamětní mince. Nevyčíslitelná historická hodnota byla zničena, zlato z pěti tisíc keltských mincí bylo v tehdejší měně vyjádřeno cenou 50 000 zlatých, v dnešním přepočtu okolo 40 milionů korun. Jen velmi málo původních mincí se zachovalo. Zbyteček, který vrchnosti vesničané zatajili i přes bití a jiné tresty, si mnohem později našel místo v numismatických sbírkách Národního muzea, kde jsou unikátní keltské mince k vidění dodnes.
Hrad ze 13. století
Za Kelty můžeme rovněž do Nižboru na zámek. I ten má pohnuté osudy. Původně královský raně gotický hrad byl svého času přestaven na lovecká zámek. Zažil léta slávy i léta chátrání, dnes je v majetku města a dočkal se kompletní rekonstrukce. Nyní je zde i městské informační středisko, doplněné audiovizuální expozicí, věnovanou Keltům a jejich historii. Děti, ale i dospělí se zde zajímavou formou seznámí s předslovanskou a předgermánskou historií našich zemí. Závěr expozice je nápaditě vyřešen komunikační hrou s oživlou postavou keltského bojovníka, který klade otázky a čeká na odpovědi.
Foto: Miroslav Feszanicz
Je až neuvěřitelné, jak se někdy stýkají sny se skutečností. A to jsem si nikdy nemyslela, že se tak stane… Mám ale radost, že jsem díky návštěvě Údolí paláců a zahrad v polském pohraničí, jen pár kilometrů od vrcholu Sněžky, zjistila, že snová krajina může být realitou.
Už jsem celkem opatrná na vyumělkované romantické příměry a slova, z nichž tryská romantika jako voda z kašny. Jenomže! Člověk míní a příroda mění. Jak bych teď uvítala, kdybych dokázala bez větších prodlev sázet za sebou jedno, byť i kýčovitě romantické, slovo za druhým. Čím větší kadence, tím lépe. Nedaří se, jen pořád vidím před sebou tu šťavnatou, jarní, úžasnou krajinou, která otevírá svoji náruč. Ale vzhledem k tomu, že věřím ve čtenářovu výraznou představivost, vystačím si se slovy zdánlivě obyčejnými, jako je krásný, nádherný, úchvatný, unikátní, jedinečný….
Údolí paláců a zahrad je krajina, která na příchozí působí velmi mile, jako zahrada dobře udržovaná a kultivovaná. Každý ze zdejších zámků, tady se spíš říká paláců, leží uprostřed parku, vzrostlých lesů, luk, rybníčků, můstků, lávek i skalek. Je jedinečnou a originální součástí zdejší přírodní mozaiky. Patří sem a nikam jinam. Tady je před desítkami a stovkami let nechali postavit někdejší majitelé zdejších obcí a měst. Třeba pruský král Fridrich III. si nechal postavit letní zámecké sídlo v obci Myslakowice.
Originalitu svým palácům vtiskli jejich dnešní majitelé. Před lety je od státu koupili jako ruiny a díky prostředkům vlastním, evropským i z úvěrů je přetvořili v luxusní obyvatelná sídla, hotely nejvyšší kvality. Také ale díky své vůli a zatvrzelosti, jinak česky řečeno zabejčilosti. Začínali v ruinách, kde nebylo ani světlo, ani teplo, roky žili na staveništi se svým snem. Po letech ho dokázali převést do reality. A my se teď můžeme z jejich úsilí těšit a kochat se tou krásou, kterou vytvořili.
Ve Staniszówě, obci jen kousek od Jelení Hory, jsou zámky tři. Všechny také obklopené parky, které je navzájem propojují. Jedním z nich je zámeček zvlášť příjemný, malebný, který s klidným svědomím mohu nazvat unikátním. Je to hotel Palac Staniszów manželů Dzidowých. Jeho nejstarší část byla vybudována v 2. polovině 18. století.
Ona někdejší televizní hlasatelka, on někdejší obchodník elegantně navázali na velmi rozvětvenou rodinu knížete von Roise, majitele zámku. Poslední členové rodiny opustili stanizsówský zámek v roce 1945.
Manželé Dzidowy koupili zbořeninu zámečku před deseti lety a dnes po neobyčejně tvrdé dřině, nesčetných pochybnostech a chvílích marnosti, nabízejí svým klientům ubytování a gastronomii nejvyšší úrovně. Historické prostory jsou stále historické, nábytek evokuje zámeckou idylu, okna míří do parku a zahrada na Sněžku. Ideální místo pro ideální romantickou dovolenou.
O pozitivním vlivu vína na lidský organismus se popsalo za staletí lidské existence mnoho papyru, hliněných destiček, pergamenu, papíru či místa na paměťových médiích. Psali o tom dokonce i slovutní učenci či páni profesoři. Ovšem jiní stejně slavní profesoři psali pravý opak. Každý z nich se oháněl jinými argumenty, kterým skupiny jejich příznivců hlasitě aplaudovaly. Teorie těch vínu nepřejících však stále narážela a naráží na empirickou teorii, zvanou „francouzský paradox“, kdy obyvatelé na révu vinnou bohaté oblasti jsou přes všechny výživové prohřešky jaksi zdravější alespoň, co se týká kardiovaskulárních chorob než ti, kteří například žijí tam, kde místo vína pěstují a konzumují jedlé kaštany. Prý to má vše na svědomí antioxidant polyfenol jménem resveratrol.
Co je to resveratrol ?
Sirtuiny se obecně pokládají za molekuly s blahodárným účinkem na zdraví a se zázračným efektem na prodloužení života. Zdá se, že organizmus chrání před poškozením DNA a brání tak škodám, které s postupujícím věkem páchají například volné radikály v našich buňkách. Sirtuiny fungují spolehlivě u kvasinek, mušek octomilek, hlístic a podezírají je, že se podobně mohou chovat i v organismech vyšších živočichů. Hladinu sirtuinů v těle zvyšuje právě resveratrol. Ovlivňuje prý metabolismus lipidů a tlumí srážení krevních destiček. Někteří vědci předpokládají, že by mohl fungovat při prevenci rakoviny prostaty či dokonce zesilovat účinky léků proti retrovirům. Existují ale i jiné možnosti. Laicky řečeno, je to látka, kterou si rostliny vyrábějí na svou ochranu, pokud je napadne patogen, nebo když se ocitnou ve stresu. Chemici budou tvrdit, že se jedná o trans-3,5,4"-trihydroxystilben nebo 3,4",5-stilbenetriol, ale také může jít o C14H12O3, 1,3-benzendiol, 5-[2-(4-hydroxyfenyl)ethenyl], (E)-5-(p-Hydroxystyryl)resorcinol, případně o (E)-5-(4-hydroxystyryl)benzen-1,3-diol. Pro normálního čtenáře je důležité, že se jedná o jedno a totéž. Resveratrol můžeme najít ve slupkách a jadércích černého rybízu, slupkách grapefruitu, borůvkách, plodech agónie, v arašídách a dokonce i v kořenech u nás úporné invazivní rostliny křídlatky japonské. Co je ale nejdůležitější, nachází se nejen ve slupkách révy vinné, ale přímo i v červeném víně. Kupodivu ho nalezneme také v hroznech bílých vín. I to má ovšem háček. Resveratrol v bílých hroznech se tvoří jen v severních oblastech, v podmínkách, jaké má například Česká republika. Bohužel je ho tam o řád méně, než ve vínech červených a pěstovaných ve vhodnějších podmínkách.
Na počátku byla opice
Přesněji řečeno, byly to poloopičky maki trpasličí (Microcebus murinus) z ostrova Madagaskar.Tehdy Fabiene Aujardovou z pařížského Centre National de la Recherche Scientifique napadlo, že by jim mohla přidat do žrádla výtažek ze slupek modrých hroznů, tedy polyfenolickou sloučeninu resveratrol jako prevenci proti tloustnutí. Tato milá okatá zvířátka totiž před obdobím, kdy se i na této zeměpisné šířce krátí den, tloustnou a následně se stávají podobně jako medvědi u nás hypotermičtí. Tedy omezují pohyb, méně konzumují a žijí z tukových zásob, dokud se situace nezlepší. Následně F. Aujardová sledovala, co s šedesátigramovým tělíčkem udělá přídavek 200 miligramů resveratrolu na kilogram hmotnosti. Lemuří apatie byla ta tam. Vrátila se jim pohybová aktivita a byli jako vyměnění. Vědkyně je přesvědčená, že příčinou je aktivace genu pro sirtuiny, které působí na metabolismus lipidů. Díky přidané substanci snížili poloopice energetický příjem o 13 %.A jejich klidový metabolismus se zvýšil o 29 %.
V Itálii tým vědců vedený neurologem Allessandrem Cellerinem z Scuola Normale Superiore v Pise otestoval resveratrol na obratlovcích. Vybral si k tomu tropickou rybu Nothobranchius furzeri, kterou vědci považují za obratlovce s nejkratším životem. Obvykle umírá věkem po třech měsících. Je tedy ideální právě pro výzkum dlouhověkosti na rozdíl například od myši, kteráse dožívá v laboratorních podmínkách věku kolem 2 let. A. Cellerino krmil 150 ryb potravou různě obohacenou o resveratrol a pozoroval u nich nejen prodloužení délky života, ale i zlepšení zdravotního stavu a větší vitalitu. Dávky zmíněného přípravku prodlužovaly rybám život až o 50%. Pitva prokázala, že mají v mozku více neuronů. Tuto studii zveřejnil časopis Current Biology.
Angličtí výzkumníci zase zveřejnili výzkum, ve kterém tvrdí, že jmenovaný polyfenol může snížit zánětlivou reakci buněk imunitního systému nemocných s chronickým obstruktivním plicním onemocněním (COPD). COPD je těžký zánět způsobující degeneraci plic, je nevratný a stávající léčba je pouze tlumí symptomy nemoci. Téměř všichni postižení si zmíněnou nemoc přivodí kouřením a podle prognózy dosáhne v roce 2020 na třetí příčku nejčastější příčiny úmrtí. Louise Donnelly, která je výzkumnou pracovnicí v londýnské Imperial College prohlašuje, že resveratrol dokáže velmi účinně odstraňovat některé molekuly účastnící se na zánětu plic. Hodnoty těchto látek se u pacientů s COPD dostávají po ošetření resveratrolem téměř k normálu. Tým Donnellyové je přesvědčený, že komponenta z červeného vína, nebo její syntetický analog se stane základem nového léku.
Bohužel ne všechny výzkumy jsou tak optimistické. Richard D. Semba je několikanásobným profesorem na Johns Hopkins University. V prestižním lékařském časopisu (JAMA Internal Medicine) publikoval článek, který účinnost resveratrolu zpochybňuje. Profesor se soustředil na obyvatele Toskánské vinařské oblasti Chianti. Šlo o náhodně vybrané jedince z populace. Popíjení známého červeného vína je tu nezpochybnitelnou tradicí.Celkem tak sledoval 783 lidí ve věku nad 65 let. Hladina resveratrolu u pokusných osob nekorelovala s žádným z důležitých parametrů charakterizujících zdravotní stav osoby. Když později eliminovali vliv jiných faktorů (pohlaví, věk, rizikové faktory,...), přišlo zklamání. Osoby s vyšší koncentrací metabolitů resveratrolu umírali stejně jako ti s nižší koncentrací. Vyšší příjem polyfenolu se u stárnoucí populace neprojevil ani nižším výskytem zánětlivých onemocnění.Do třetice se nenaplnil podle R. D. Semba ani blahodárný efekt prevence infarktů, mozkových příhod a jiných kardiovaskulárních nemocí. Také případů rakoviny neubylo.
Jaká bude česká zkušenost?
Když v penzionu u Lipenské přehrady oslovil jednoho ze spolumajitelů firmy Moldvin, Zdeňka Zbytka, známý kardiolog Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc. s tím, že by chtěl prozkoumat obsah resveratrolu ve vínech portského typu, dotyčného to ani moc nepřekvapilo. M. Šamánek je totiž velkým propagátorem rozumného pití vína jako prevence ischemické choroby srdeční a zároveň i spoluautorem knihy Když víno léčí. Z. Zbytek tedy věnoval pro potřeby vědy a výzkumu vzorek vína požadovaného typu značky Kagor od moldavské firmy Chimislia Vineries Chi. Protože zrovna obdrželi také zásilku nového vína od firmy Cricova značky Magnific, přidal i tu. O to větší bylo překvapení, když mu pan profesor sdělil, že víno značky Kagor obsahuje 23 mg/l účinné látky a Magnific dokonce 28,4 mg/l. Pro představu doposavaď největší podíl resveratrolu ve víně objevili naši výzkumníci z VŠCHT a UEM, Praha v Rulandském modrém, a to 11 mg/l. Na základě tohoto zjištění se M. Šamánek ve spolupráci se zmíněnou firmou a studenty z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích rozhodl udělat pokus, ve kterém sledoval u několika desítek pokusných osob množství resveratrolu v krvi a jeho vliv na životní funkce. Nebýt několika odběrů krve, asi by šlo pro účastníky o příjemnou a navíc velice zajímavou zkušenost.V současné době je pokus ve stádiu vyhodnocování a Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc. S kolektivem připravují materiál pro publikaci v prestižním vědeckém časopisu, takže i u nás si budeme moci udělat představu o vlastnostech této nadějné látky.Ovšem i pro abstinenty existuje možnost, jak na svém vlastním těle jmenovaný polyfenol vyzkoušet. Podle internetu si mohou pořídit tzv. „bobule“ s údajně nejsilnějším resveratrolem na trhu v počtu 60 tablet za téměř 800 Kč. Možná to bude účinné, nicméně chuť moldavského vína Magnific s obalovanou pilulkou asi srovnatelná nebude….
Fórum cestovního ruchu České republiky, jakožto hlavní sdružení většiny asociací, spolků a svazů působících v cestovním ruchu a zaměstnávajících minimálně 170 tis. lidí, je znepokojeno informacemi, které pronikají přes média o chystané novele zákoníku práce připravované Ministerstvem práce a sociálních věcí. Namísto aktivní politiky zaměstnanosti, řešení nedostatku kvalifikovaných pracovních sil, potírání nekalých praktik při zaměstnávání či dalších problémů na trhu práce, se Ministerstvo snaží vytvářet ještě komplikovanější předpisy, než momentálně jsou a snaží se co nejvíce svých povinností přenést na zaměstnavatele.
Příkladem je avizované opatření o předcházení stresu na pracovišti. Vytvářet zákonnou normou na subjektivním pocitu, jako je posuzování stresu, bude jen nástrojem pro šikanu zaměstnavatelů ze strany státních úředníků.
Naprosto kontroverzní je snaha státu přenést další proplácení nemocenské za zaměstnance na zaměstnavatele během prvních tří dnů nemoci. Česká republika má jedny z největších odvodů zdravotního a sociálního pojištění zaměstnavatelů v Evropě a Ministerstvo práce tak hodlá tuto zátěž ještě zvýšit. K čemu tedy odvádějí firmy finanční prostředky na zdravotní pojištění, když je následně stát nutí k převzetí povinnosti hradit nemocenskou zaměstnance prvních 14 dní? Je to jenom další finanční zatížení zaměstnavatelů ze strany státu, sociálně líbivá politika na úkor zaměstnavatelů, přičemž řešení aktuálních problémů trhu práce zůstává stranou.
Zneužívání nemocenského je navíc velmi častým jevem v České republice a firmy nemají žádný nástroj, jak případnému zneužívání zabránit. Stejně tak nemají téměř žádné možnosti, jak prokázané zneužití institutu nemocenské uplatnit vůči tomu, kdo účelově nemoc předstírá. V tomto ohledu Ministerstvo práce neučinilo také vůbec nic a jakékoliv sankční postupy praktikuje vždy jenom proti zaměstnavatelům.
Fórum cestovního ruchu se tak kategoricky staví proti takovým to záměrům a připojuje se ke kritickému postoji dalších zaměstnavatelských svazů a komor v této věci.
Z pověření členské schůze Fóra cestovního ruchu České republiky, z.s.
Viliam SIVEK
Předseda
Fórum cestovní ruchu ČR
Zástupci dvanácti zemí střední Evropy se ve dnech 13. až 16. října 2011 sešli v německém lázeňském městečku Bad Schandau na historicky prvním Central Europe Workshop 2011. Představitelé německých cestovních kanceláří seznámili své kolegy s nejnovějšími trendy a novinkami v oblasti cestovního ruchu.
Zhruba stovka účastníků debatovala nejen u stolků nad prospekty, ale součástí byly výlety po okolí, rozdělené podle zájmu do čtyř skupin:
Bezbariérové cestování, Unesco a Luther, wellness a zdravotní dovolená a v neposlední řadě umění a kultura.
Jaké byly konkrétní tipy? Třeba návštěva Saského Švýcarska, jediného skalního národního parku v Německu. Region nabízí i různé druhy přírodního léčení jako slatinné koupele, slané prameny, léčení podle Kneippa, Ájurvéda, talasoterapii, prý 1001 způsobů pro regeneraci těla, a to i v zimním období.
Když už tady budete, tak si nenechte ujít návštěvu pevnosti Königstein s její více než 750letou historií. Patří k největším skalním pevnostem v Evropě. Jako soubor staveb pozdní gotiky, renesance, baroka a 19. století je významnou pamětihodností Německa. Hrad Stolpen vás také nezklame. Mimo jiné je opředen romantickým příběhem hraběnky Cosel, která tady zemřela v roce 1765 po 49 letech věznění ve Stolpenu, který nesměla opustit. Sice žila v honosných sálech, k dispozici měla pět osobních sloužících a nádherné výhledy široko daleko do krajiny, ale vyměnit by si to s ní asi nikdo nechtěl. Lepší je procházet těmi místnostmi jako prostý návštěvník.
Město Wittenberg je nazýváno Lutherovým městem. Proslulý náboženský reformátor Martin Luther, zakladatel protestantismu, s církví různě „bojoval“. Vždyť se navzdory předpisům o celibátu oženil, a to s bývalou jeptiškou. Napsal mnoho děl a jeho vliv je uznáván dodneška. Je tu hodně památek spojených s jeho jménem. Město se už teď připravuje na oslavy v roce 2013, kdy uplyne 500 let od zahájení jeho kazatelské činnosti ve Wittenbergu.
V Dessau neboli Desavě zase můžete navštívit školu Bauhaus a domy jejích profesorů. Jsou zapsány do světového kulturního dědictví UNESCO. Avantgardní umělecký směr Bauhaus, inspirovaný funkcionalismem, před dvěma lety slavil devadesát let od svého založení.
Znáte Technické muzeum Hugo Junkerse v Dessau?
Všestranný vědec má na svém kontě 180 patentů. Konstruoval motory plynové a na těžký olej, zařízení na vytápění místností, plynová koupelnová kamna, ocelové domy, haly a výškové budovy a zároveň i letadla z kovu, proslulé Junkerse, zneužité pak za války.Vyvinul řadu měřicích a zkušebních postupů. Měl smysl pro řád i ve svém životě. Narodil se a zemřel 3. února (1859 – 1935). V muzeu si přijdete na své, a to nejen muži, vždyť i ženy tady najdou plynové karmy a sporáky, které se od těch nejmodernějších zase tak moc neliší.
Workshop v Bad Schandau zorganizovala Německá turistická centrála a účast českých zástupců zajistila Česko-německá obchodní a průmyslová komora. Bližší údaje najdete u cestovních kanceláří, které organizují zájezdy do Německa, ale v podstatě se tam můžete vydat i sami. Vždyť nejdůležitější je vědět, mít informace.
První májový den odstartovala od londýnského ragbyového stadiónu v Twickenhamu dvojice na kolech
Jodie a Tom Hudsonovi, která na svých kolech absolvuje cestu kolem světa s jasným cílem. Dojet do dějiště mistrovství světa v ragby, které se hraje na podzim 2011 na Novém Zélandu.
"Tato dvojice ragbyových nadšenců našla moji adresu na sekretariátu mezinárodní ragbyové federace IRB a požádala mne zda bych jim pomohl při zajišťování jejích trasy po Evropě. Oslovil jsem řadu svých přátel, jak v Evropě, tak v na jiných kontinentech a tak doufám, že jejich cesta na Světový pohár bude probíhat bez problémů," pochlubil se bývalý ragbyový reprezentant, trenér a také předseda České rugbyové unie Eduard Krützner.
A tady je zkrácený rozvrh jízdy mladé dvojice Jodie a Tom Hudsonovi fandící ragby a milující rovněž i jízdu na kole.
1. 5. 2010 Odstartovali v Londýně.
3. 5. 2010 – Přepluli lodí do Francie a pokračují přes Německo do Česka, kde bude pár cyklistů ubytovaný v Letech u Dobřichovic v rodiném domku Eduarda Krütznera.
Dále pojedou přes Brno, kde přespí rovněž u ragbistů do Bratislavy a odtud do Vídně, dále do Budapešti, Bukurešti, Bulharska a 5.července by chtěli být v Turecku.
5. 8. 2010 chtějí být v Iránu
5. 9. 2010 v Pakistánu
1. 10. 2010 chtějí projet Thajsko, Kambodžu, Vietnam
1. 4. 2011 – by měli být v Darwinu v Austrálii a 1. 6. 2011 chtějí být v klubu Footscray RUFC v Melbourne.
1. 10. 2011 je čeká odlet na Nový Zéland a účast na RWC.
V zemi MS 2011 už mají cestovatelé na kolech zajištěné ubytování například i u Krütznerova přítele Ch.Vissera v Carisbrooku.
Během této dlouhé cesty proběhnou různá setkání cyklistů s různými legendami ragby a ti všichni na připravený transparent se podepíši. Budou tam podpisy i všech, kteří mladé lidi na kolech na jejich cestě podpořili. Tento transparent se chystají cestovatelé rozvinut před finálovém utkání na RWC.
"Po návratu z MS chtějí cyklisté jedoucí na ragbyovou událost roku 2011 vydat knihu o této cestě a zaměřit ji na velké ragbyové přátelství, které jim tuto grandiosní cestu pomohlo zajistit. Myslím si, že bude opravdu o čem psát, takovou túru mohou zvládnout jen opravdoví ragbisté," prozrazuje český ubytovatel Eduard Krützner.
Ragbyové mistrovství světa je po olympijských hrách a mistrovství světa v kopané třetí největší sportovní akcí světa.
Mám takový zvyk: kdykoli sednu do letadla, neopomenu prolistovat palubní časopis. Jednak se tam praví, na co mám během letu nárok, takže vím předem, do jaké míry příjemné služby mohu očekávat. Leccos se dovím o společnosti, která mne veze, někdy si přečtu i zajímavou reportáž odněkud ze světa, kam dotyčná společnost létá. A také získám přehled o zábavě, která je na palubě dostupná. V Boeingu společnosti Mexicana, cestou z Miami do mexického Cancúnu jsem se ještě před přistáním dověděl o univerzálnosti mexického turistického průmyslu. A to se během toulky poloostrovem Yucatán plně potvrdilo. S trochou zjednodušení lze říci, že tu jde o tři druhy atraktivit: Mayské památky, okouzlující přírodu a „all inclusive“ pobyt v hotelových zónách podél nádherných pláží…
Tři tisíce let historie
Pomyslná kronika mayské civilizace se počala psát kolem roku 1500 před naším letopočtem, její závěr pak v 16. století po Kristu, kdy na dnešní území Mexika dorazili Španělé. Památek, dokládajících vysokou vyspělost této civilizace, jsou stovky i na samotném Yucatánu. Značná část z nich však je silně poškozena, popř. ukryta pod bujnou vegetací. Postupně se stávají předmětem archeologického průzkumu a podle nákladnosti jsou pak krok za krokem zpřístupňovány. Největší proudy návštěvníků Yucatánu směřují do lokalit Chichén Itzá, Coba a Tulum. Jak jsme se přesvědčili, každé z těchto míst je svým způsobem originální.
Liší se jak co do půdorysu, tak co do typu staveb, či etap historie, která se tu odehrávala. Co víme jistě? Mayové uměli měřit čas, užívali kalendář přesnější než je náš, vyznali se v léčebných postupech, chirurgii, byli velmi zdatní stavitelé i astronomové. Vybudovali i nám dodnes imponující pyramidy, paláce a chrámy, zdobené basreliéfy a malbami. Uměli zaznamenávat jazyk pomocí hieroglyfů, zpracovávali přírodní suroviny - m.j. na různé typy uměleckých předmětů. Když procházíme areály památek, velmi snadno se vžijeme do dějů, o nichž sugestivně vyprávějí místní průvodci. A nejsou to příběhy zrovna idylické…
Božstva, na která Mayové věřili, to byli nebezpeční duchové, které bylo třeba si stále usmiřovat a předkládat jim oběti. A to už se psaly kapitoly kruté a krvavé. Hodnota obětí se totiž s postupem času zvyšovala – až došlo na oběti lidské. Známá jsou fakta o svrhávání lidských obětí do posvátných vod, či obětování srdcí ze živých lidí…Např. ze dna vodní propasti v areálu Chichen Itzá vyzvedli archeologové desítky pozůstatků lidských koster, o nichž se předpokládá, že šlo o oběti bohu deště. Výklad průvodce nezapře jistou dávku nelásky vůči někdejším surovým dobyvatelům, když říká: „… a Španělé nás vůbec nepochopili. Např. originální rituální míčové hry končily obětováním vítěze, který o toto privilegium se vším nasazením bojoval. Dobyvatelé si to vykládali přesně naopak - podle prospěchářského evropského způsobu myšlení – že vítěz svůj život obhájil a obětí se stal poražený…“ Žel, už při příchodu Španělů byla mayská civilizace v hlubokém úpadku a již se nevzpamatovala. A tak si od dnešních mayských potomků kupujeme pod pyramidami alespoň suvenýry, které nám zašlé doby mayského rozkvětu budou doma připomínat. Dlužno poznamenat, že jsou zhotoveny z poctivých přírodních materiálů: kamenů – nezřídka polodrahokamů, ručních tkanin, exotických dřevin, kůže, stříbra a jsou předmětem „turistického“ sportu – cenu lze usmlouvat, podle obratnosti obou ze stran obchodu, na přijatelnou výši.
Okouzlující letoviska uprostřed přírody
Při pobřeží Yucatánu je opravdových divů přírody výběr. Jako příklad může posloužit „malá zátoka“ – Xcaret (čti škaret). Leží asi 50 km jižně od Cancúnu, při silnici dálničního typu, opisující východní pobřeží poloostrova. Eroze tu do mořského břehu vyhlodala bizarní zátoky, řečiště a laguny, mimořádně příhodné pro vznik turistického parku. Uzavřený areál překvapuje dokonalostí svého vybavení. Někdejší mayský přístav, odkud vyjížděla plavidla na protilehlý ostrov Cozumel, dnes nepostrádá šatny, sprchy, půjčovny vybavení pro potápění a s tím spojené potápěčské kurzy, delfinárium, kde si turisté za příplatek mohou zaskotačit přímo s delfíny v bazénu, akvárium Coral Reef, zoo, kde zejména malé hosty okouzlí želvy, plameňáci, přepestří papoušci, tapíři a další exoti. Je tu několik restaurací, probíhají různá představení, např. typické mayské akrobatické hry na vysokém stožáru, je tu i archeologický areál a mnoho dalších zajímavostí. Tou hlavní atrakcí je však pozorování života pod hladinou, který – jako v celém Karibiku – rozhodně stojí za vidění. Vyhledávaným dobrodružstvím je plavání podzemními řekami a jeskyněmi. Zvláště nároční hosté mohou vyhledat i relaxační a lázeňská zařízení a užít třeba originálních masáží. V letovisku Xcaret vám den uběhne jako nic a při západu slunce si uvědomíte, jak poutavé a trvalé dojmy zanechávající místo jste právě navštívili…
Turistický průmysl tu nemá chybu…
Toliko pohled z okénka letadla umožní odpovídající představu, do jaké míry se rozvinul projekt, který ještě před čtyřiceti lety neexistoval. Byla tu jen divoká příroda podél pustých pláží a venkovská lokalita, která v překladu znamená „hadí hnízdo“. V té době se zrodil požadavek vytipovat a poté vybudovat nové středisko pro mezinárodní turistiku. Počínala éra počítačů – a tak byl úkol na základě souhrnu požadovaných parametrů zadán elektronice. Výsledek: těm potencionálním klientům, kteří připadali v úvahu, jejich zájmům a nárokům, které zpravidla uplatňují, klimatickým, geografickým, dopravním a logistickým optimům nejlépe odpovídal Cancún. A počala výstavba. Trvá dodnes – a tak když jsme se toulali okolím svého hotelu, spatřili jsme nejen již stojící a léta hostům sloužící hotelové komplexy, ale i právě probíhající stavby, či přípravy pozemků ke stavbám. A to ne stavbám ledajakým. Nejčastější zdejší projekty se chlubí tisíci i více pokoji, tomu odpovídajícím počtem restaurací různých stylů a kuchyní, barů, bazénů, sportovišť, fitness a wellness středisek, atd. atd. Zona Hotelera Cancún – to je v současnosti více než stovka velkorysých zařízení, nabízejících nejen tisíce pokojů, ale i rozlet co do prostoru, luxusu, komfortu. Zdejší pobyt, až na výjimky „all inclusive“, je vrcholem možností, kam až lze vyjít vstříc masové turistice. Přestože jde o statisícové počty turistů, mají tu vytvořeno prostředí, kde se na nic příliš dlouho nečeká, kapacity všech služeb jsou přiměřeně rozsáhlé, občerstvovat se lze všemi způsoby prakticky po celý den i značnou část noci a zábava a aktivita ve všech existujících podobách je k dispozici na každém kroku. Hotel si vás označí neodstranitelnou barevnou páskou na zápěstí a ta vás opravňuje opravdu si „užívat“. Přes den koupání a opalování, výlety, exkurze, shopping, sport a hry, se soumrakem koncerty, představení, soutěže, nebo třeba diskotéky. Jedna – prý známá na celém světě – je v centru „downtownu“ Cancúnu a nese exotické jméno Coco Bongo. Neodolali jsme a byl to zážitek – i když poněkud jiný, než jsme očekávali. Už před vchodem jsme obdrželi panáka tequily a - jak jinak – opět barevný náramek jako vstupenku. Následoval malý koktejl a pak už jejich celá hitparáda – podle chuti, žízně a peněženky. Až sem nejde o překvapení. To přišlo až s programem: nejen ohlušující hudba, nemožnost konverzace, mechanické kymácení tanečníků, některých přímo na barpultu, i to se dalo čekat. Co však překvapilo – to byla celá řada pravých, nefalšovaných cirkusových artistických čísel, vesměs na visutých nástrojích, nad hlavami hostů. I když už nějaký rok nejsem návštěvníkem diskoték, mám za to, že cirkusová čísla v nich nebývají zvykem. Podobně jako celý řetěz revuálních performancí, zdobených spoře oděnými ztepilými tanečnicemi. Nebylo pochyb – závěr je jednoduchý: vše je tu podřízeno vkusu hostů ze zemí, odkud jich přijíždí nejvíc: Kanady a především USA. Říká se tu, že občané relativně puritánské severoamerické unie – především ti mladiství – se sem jezdí odvázat a vydovádět ( a že kdyby to věděli jejich rodiče, tak by je sem snad ani nepustili…). Ale co, ráno se všichni opět proberou a vzhůru do tenat komfortu – po snídani zase třeba rovnou k baru. Objednávat lze totiž přímo z bazénu…
Není divu, že turistický boom je trvalý. Pohodlí, atraktivita a komfort zdejšího pobytu je velmi přesvědčivý. Jde o tak lukrativní odvětví, že se před několika lety, kdy hurikán Vilma zdejší zařízení dosti poškodil, neprodleně investovalo 2,5 miliardy dolarů, aby se co nejrychleji vše obnovilo a pokud možno i zmodernizovalo podle nejnovějších trendů.
Cíl by tedy byl – i pro našince. Jsou tací, kteří si vše nejraději zařizují sami. Podle našich zkušeností je však výhodné využít možností a kontaktů cestovní kanceláře. Velmi dobře zavedená je tu např. Americatours, nabízející výběr programů, ale i jednotlivých služeb, kterých lze využít, pokud nechceme jet v zájezdu. Postará se i o výhodnost kalkulací atd. Mexiko patří k destinacím, které dokonale naplní naše představy o exotické dovolené. Navíc – cestovat se sem dá kdykoli v roce – teploty tu prakticky neklesají pod 20o C, takže pro našince je vhodnější spíše období, kdy doma je zima. „Dobít baterky“ v exotických krajích – to je trend posledních let i u nás – tak šťastnou cestu!
Když přijedete do obce Růžová na Děčínsku, nemůžete si nevšimout, že kroužek nad ů na silniční tabuli označující název obce někdo vybarvil narůžovo. Už to vás trkne, že tady lidi mají zajímavé nápady. Jeden jsme si poslechli přímo od mýdlařky Miloslavy Hrachovcové, kterou napadlo vyrábět ručně mýdla.
" Naše mýdlárna vznikla sice nedávno až v roce 2003, ale receptury, ze kterých naše mýdla vyrábíme, byly známé již v dobách dávno minulých. Kdysi dávno se mi dostala do ruky stará kuchařka po babičce, ve které vedle kuchařských receptů jsem si přečetla i několik zajímavých rad a receptur. Byla tam též receptura na výrobu mýdla. Velmi mne to zajímalo, jestli takové mýdlo jsem schopna doma udělat. Protože základem byly oleje, tak jsem chtěla vědět, zda-li se takovým mýdlem dá vůbec umýt. Tehdy jsem nakoupila suroviny a mýdlo udělala přesně podle návodu. Do druhého dne jsem napjatě čekala na výsledek. Odkrojila jsem kousek vzniklé hmoty a zkusili jsme se doma všichni s ním umýt. Opravdu mýdlo pěnilo a mylo. A to byl můj první pokus o výrobu mýdla, ale také to byl impuls zkusit další. Zajímalo mne, zda se dají k mýdlovému základu přidat různé byliny a jak budou tato mýdla vypadat. Doufala jsem, že mohou i účinně napomáhat k ošetření pokožky. Proto jsem přečetla různé knihy o léčivých bylinách a jejich účincích. Když jsem se pak pochlubila rodině a následně kamarádům a známým s mýdly, někdo prohlásil, že mu to připomíná mýdlo s jelenem. Prý jen to chce tomu dát zajímavý tvar a barvu," líčí začátky mýdlaření v Růžové její zakladatelka Miloslava Hrachovcová.
Seděli jsme společně s dalšími novináři, které do manufaktury na mýdlo přivedli lidé zastupujicí zdejší Sdružení České Švýcarsko a vnímali výklad ženy, která svým osobitým výkladem a nepředstíraným nadšením dokázala rázem každého z nás přesvědčit, že z náhodného nápadu může vzniknout produkt, jemuž je udělena i značka regionálního výrobku.
Na okraji obce Růžová ve svém domku si rodina Miloslavy Hrachovcové, která se před časem rozhodla zahájit ruční výrobu mýdla, stanovila priority.
"Uvědomili jsme si, že mýdlo, které je zajímavé svým tvarem, barvou, strukturou si málokdo z nás dá na umyvadlo, neboť se domnívá, že je škoda jej vymydlit. A protože mýdlo je od slova mýt se, má být proto na umyvadle. Takže to rozhodlo a naše mýdla jsou taková jaká jsou. Zcela přírodní, bylinková. Snažíme se totiž navázat na osvědčený způsob výroby kvalitního mýdla a tradice, které byly bohužel zpřetrhány a zatracovány po druhé světové válce s rozmachem chemického průmyslu," upřesňuje nadšená mýdlařka.
A skutečně. Při prohlídce mýdlárny v Růžové jsme nenašli žádná barevná mýdla, ani mýdla ve tvaru růžičky nebo srdíčka, natož mýdla naparfémovaná chemickými vůněmi.
"Naším záměrem od prvopočátku je vyrábět přírodní bylinková mýdla, která jsou schopná svým složením a vlastnostmi nejenom mýt a čistit, ale též účinně napomáhat léčbě různých kožních neduhů," řekla žena z Růžové, která na návštěvu obce neláká jenom k nákupu mýdel, ale i na povídání o dávné živnosti, která nástupem chemického průmyslu málem zanikla.
Napsali jinde...
Turistika.cz
http://www.turistika.cz/mista/ruzova-aneb-chcete-videt-rucni-vyrobu-mydla
VIMEVITE.cz
http://vimevite.cz/index.php?page=1&ida=824
Není tajemstvím, že žijeme stále rychleji a moderní technologie získávají v našem životě stále podstatnější místo. Snad proto se objevil nový životní trend, který se rozhodl jít svým způsobem proti těmto tendencím. Lidé, které získal, se snaží ho uplatnit alespoň ve stravování, když už jsou obklopeni všudypřítomnou výpočetní technikou, automobilismem, informační záplavou či betonovými džunglemi skladů a terminálů na okrajích měst. Tito naši spoluobčané začali preferovat tzv. biostyl, což znamená, že preferují potravinářské výrobky, vyráběné klasickou přírodní cestou na přirozeně obdělávaných polích, bez používání přehršle umělých hnojiv či prudce jedovatých postřiků. Díky poptávce se objevila poměrně rychle se rozvíjející oblast biozemědělství, která zahrnuje nejen klasickou zemědělskou činnost, biochovy, biosadařství, ale také biovinařství.
Biovíno, správně bychom měli říkat víno z ekologicky pěstovaných hroznů, protože pojem biovíno není zatím legislativně upraven, je klasický ušlechtilý alkoholický nápoj, vyrobený z hroznů, které jsou produktem ekologického pěstování révy vinné. Jedná se tedy o výsledek biozemědělské činnosti. Bio neboli ekologické zemědělství je staletími osvědčený způsob hospodaření bez požívání průmyslových hnojiv či chemických přípravků. Biopotraviny jako takové by měly být bezpečnější, zdravější, chutnější s vyšší nutriční hodnotou. Biozemědělství na druhé straně chrání naše zdraví, je šetrné k přírodě i k životnímu prostředí, prospívá půdě a půdním mikroorganismům, neznečišťuje vodu a podporuje biodiverzitu přírodního prostředí. Základem biovinohradnictví je vytvoření rovnováhy ve vinohradu a podpora přirozené odolnosti keřů révy. Biovinaři se také daleko více zaměřují na kvalitu půdy. Bohatší půdní život jim totiž umožňuje, aby se do hroznů a z nich do vína dostalo více látek, které následně obohatí chuť vína a podtrhnou charakteristiky jednotlivých odrůd.
Ovšem všeho s mírou. Lidé se například domnívají, že biovinaři nepoužívají klasické postřiky. Bez nich už dnes révu pěstovat téměř nelze. Mnozí biovinaři se snaží nahrazovat klasickou „bordóskou jíchu“ tedy nejstarší prostředek proti plísni peronospoře, přípravky na bázi přírodních olejů či výluhů. Dnes už se jedná o skutečně propracovanou technologii, jak využít zmíněných přírodních prostředků. Jde o to, aby postřiky byly šetrnější, bezpečnější a bylo jich podstatně méně než při klasickém vinohradničení. Biozemědělci také nepoužívají při obdělávání vinohradů žádné pesticidy. Tyto látky se totiž dostávají do půdy i do produktu a v lidském organismu se špatně odbourávají. Vinice jsou leckde přirozeně zatravňované místními druhy trav, které potom společně s klasickou zkompostovanou mrvou po zaorání keře přirozeně hnojí. Běžně používají i tzv. zelené hnojení. Na takto vedených vinohradech létají motýli, rostou květiny a půda je bohatá na dešťovky, které napomáhají koloběhu minerálů. Ty se následcně snadněji dostávají ke kořenovému systému révy. Vína z takto ošetřovaných vinic jsou bohatší v chuti a typičtější pro dané podmínky. Ekologičtí vinaři totiž pochopili, že chovají-li se k vinohradu slušně a přirozeně, on jim to vrátí kvalitnějším a aromatičtějším produktem. Navíc je jejich činnost přísně sledovaná orgány zemědělství, obchodu i životního prostředí a každý výrobce i jeho výrobky podléhají certifikaci. Například v České republice podléhá produkce surovin a celý výrobní proces výroby biopotravin přísným pravidlům Zákona o ekologickém zemědělství č. 242/2000 Sb. a Nařízení rady EHS č.2092/1991.
„V současné době, kdy roste poptávka po bioproduktech, se snažíme v této oblasti prosadit,“ říká zástupce firmy Porta solis, s.r.o, Ing. Jakub Rašovský. „Boj je to samozřejmě nelehký, už z toho důvodu, že prodej vína všeobecně a nejen u nás stagnuje. U biovín to zatím není tak zlé. Jeho spotřeba mírně stoupá. Proto se i my snažíme na českém trhu tuto komoditu prosadit. Společnost založili manželé Bagarovi z Želešic, což je obec poblíž Brna. Celý jejich profesní život má úzký vztah k ekologickému zemědělství a ochraně přírody. Jsou hluboce přesvědčení, že ekologické hospodaření může současně přinést i kvalitu a požitek. Pokud jde o mne, prezentuji biovína v Praze, kde pořádáme ochutnávky, dodáváme je do vinoték či restaurací a snažíme se více informovat laickou i odbornou veřejnost o tomto poměrně novém trendu. Specializujeme se na celý biovinařský svět. Zákazníci u nás mají jisté zkušenosti s domácími biovíny a někteří z nich tvrdí, že ne nejlepší. Naši biovinaři, ale občas i dohledový aparát, v technologiích tápou. Někteří například se snaží vyrobit vína bez obsahu kysličníku siřičitého, přestože ho v nízké míře biopředpisy povolují. Vína jsou potom prázdná, fádní, snadno podléhají nemocem, například vláčkovatění. Koupíte-li si takový výrobek, asi budete mít příště problém si biovíno opět koupit. Naštěstí jsou naši lidé učenliví a učí se od rakouských sousedů, kteří mají v tomto ohledu mnohonásobně větší zkušenosti. V Rakousku totiž mají snad největší podíl biovinic na celkové ploše vinohradů. Když vezmeme v úvahu, že jejich největší vinohradnická oblast, Weinviertel, zasahuje až na jih Moravy, znamená to, že i u nás máme velký potenciál produkce biovín. Vinařství Oppenauer a Tor zur Sonne, od kterých kupujeme například vynikající veltlíny zelené, patří mezi špičkové biovýrobce. Poslední jmenovaný například ošetřuje keře postřiky z éterických olejů, cílem je posílit keř jako celek, od kořenů přes květy, listy až k plodům a na jeho špičkových vínech je tato technologie znát.“
Nestačí totiž jenom pěstovat ekologicky révu vinnou, ale také ekologicky vyrobit samotný produkt. V tomto případě to znamená ho vyrobit tradičně. Víno u biovinařů déle leží na slupkách, mošt se nechává odkalit a proces odbourávání kyselin probíhá přirozeně. Přestože biovinaři využívají moderních vinařských technologií, snaží se do procesu výroby vína zasahovat co nejšetrněji, aby co nejvíce uchovali jejich charakter a vtiskli jim vlastní osobitost.
Ale ani zde není všechno jednoznačné. Například používání klasických dřevěných sudů má i při biovýrobě svoje specifika. „Nemusí být každé víno na sudech a ani by to nebylo dobře,“ vysvětluje Jakub Rašovský. „Sud víno velice ovlivňuje a víno sud také. Je to jakási symbióza, kterou je nutné respektovat. Některá vína se do dubu hodí, jiná ne. Umíte si představit muškát tzv. na sudu? To by asi moc dobré nebylo. Proto se ve velké míře používají laminátové tanky s výstelkou s inertního materiálu. Rozdíl je v tom, že při fermentaci, tedy kvašení, stoupá teplota rmutu. Při řízeném kvašení v nerezových dochlazovaných sudech, vinaři udržují teplotu kolem 17 stupňů, takže víno rychleji prokvasí. Tvrdí se, že si výsledný produkt zachovává více charakteristických vlastností jednotlivých odrůd. Já mám v tomto ohledu trochu jiný názor. Biovíno naopak kvasí přirozeně, ale ony požadované vlastnosti získává zráním. Navíc vína, kvašená v nerezových tancích, mají tendenci se podobat jedno druhému bez nároku na originalitu.“
Biovinařství si už dnes bezesporu našlo místo na světovém vinařském trhu. Biovinice najdeme prakticky ve všech vinohradnických oblastech všude tam, kde se pěstuje réva vinná. „Velice zajímavá jsou například biovína z Francie. Francouzi si vína opravdu moc váží a k jeho výrobě přistupují s respektem.“ dodává na závěr Ing. Rašovský. „Tedy jinými slovy jsou hodně konzervativní. Proto nás velice příjemně udivilo, že i v této zemi existuje mnoho biovinařů, kteří nabízejí opravdu exkluzivní nápoje. Mne osobně velice překvapilo, že se i vína tak známých a hvězdných jmen jako Châteauneuf-du-Pape nebo známá vína z Bordeaux nabízejí v biokvalitě. I Italové vyrábějí celou škálu biovín. Podíváme-li se na objem výroby, tak jich produkují v biokvalitě snad nejvíce na světě. Stejně jako ve Francii i v Itálii naleznete adekváty italských hvězdných vín v bionabídce, ať již máte na mysli vína z oblastí Chianti (Toskánsko), Veneta nebo ze Sicílie. Biovína samozřejmě nalezneme i v Německu, ve známé oblasti Rýnsko-Hessensko. Němci jsou známi svojí pečlivostí a tuto vlastnost dali do vínku i svým vynikajícím biovínům. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že na vína v biokvalitě mají patent pouze evropské země. Porta Solis objevila úžasná „organic“ vína v Kalifornii, Argentině, Chile, ale také například v Jihoafrické republice, Austrálii či na Novém Zélandu. Ani tato vína za evropskými nezaostávají. Jsou sice v chuti jednoduší než francouzská či italská ale jsou to vína plných chutí, líbivá a za rozumnou cenu.“
Proslulá četnická stanice z filmu s Luisem de Funesem proslavila rybářskou vesnici Azurovém pobřeží Saint Tropez, která byla až do dvacátého století, malá nijak nevýznamná snadněji dostupná z moře než z pevniny. V současné době je to jedno z nejvyhledávanějších míst nejen na celém Azurovém pobřeží.
O popularitu tohoto městečka se zasloužila především už v padesátých letech 20. století Brigitte Bardotová, když v ulicích města natáčela film A bůh stvořil ženu, který ji proslavil, ale i St. Tropez. Pro české turisty je však St. Tropez známo spíše sérií filmů o místní četnické stanici s legendárním Luisem de Funesem, jehož navíc skvěle nadaboval František Filipovský.
V Saint Tropez si nenechte ujít třeba Baziliku Panny Marie Strážné, která byla vystavena nad městem a svou siluetou zakončenou zlatou sochou Panenky Marie s děťátkem, jež ochraňuje město. Tam budete nadšeni výhledem od baziliky, který je úžasný.
Ví se, že za druhé světové války, během osvobozování Marseille část odbojářů považovala za nutné, vybojovat a osovobodit i území kolem jejich baziliky. Bojovalo se urputně, neboť na východní fasádě najdete dodnes stopy po kulkách.
Ví se, že za druhé světové války, během osvobozování Marseille část odbojářů považovala za nutné, vybojovat a osovobodit i území kolem jejich baziliky. Bojovalo se urputně, neboť na východní fasádě najdete dodnes stopy po kulkách.
Úžasné jsou však procházky po nábřeží, kde se pozorováním dění kolem moře určitě zabavíte, neboť to v Praze kolem Vltavy prostě nanajdete.
V pražském hotelu Intercontinental se konala konference k podpoře turismu mezi Českou republikou a čínskou provincií Sečuán (hlavní město Chengdu). Konference se konala při příležitosti oficiální návštěvy generálního tajemníka provincie Sečuán v ČR. Spolu s nejvyšším představitelem provincie přiletěli i další významní hosté a podnikatelé. Na konferenci pro spolupráci v oblasti turismu byla představena provincie Sečuán a město Chengdu. Tato místa jsou známá zejména jako domov pand velkých. Pan Wang Dongming zdůraznil zejména strategickou polohu ČR a narůstající zájem čínských turistů o návštěvu naší země.
Česká republika je také součástí plánu o obnovení takzvané „nové hedvábné stezky“, která jednoznačně podpoří jak investice, tak turismus. Pan Wang Dongming také zdůraznil, že do budoucna se firmy a agentury z provincie Sečuán plánují zaměřit na spolupráci s Českou republikou. To vše je podpořeno otevřením nové přímé linky mezi Prahou a Chengdu. „Dohodli jsme se mimo jiné, že přímá linka mezi Prahou a Čcheng-tu bude od poloviny června létat dvakrát týdně. V dalších letech chceme, aby létala třikrát týdně. Každopádně by mělo Českou republiku i díky této konkrétní dohodě navštívit 25 000 turistů ze Sečuánu,“ prohlásil hejtman Miloš Petera. Pro úplnost je dobré dodat, že v Chengdu otevřela nedávno Česká republika svůj konzulát a na místě je i zástupce organizace Czechtrade. Během konference byla odhalena pamětní deska v rámci otevření Sečuánského centra v ČR a byla podepsána 3 memoranda o spolupráci mezi českými a čínskými cestovními kancelářemi. V informačním centru Středočeského kraje v Husově ulici v Praze bylo otevřeno oficiální zastoupení provincie Sečuán v ČR a zároveň i kanceláře letecké společnosti Sichuan Airlines. Pátá největší provincie leží v jihozápadní části Číny, na ploše 486000 km2 žije 91 milionů obyvatel. V západní části se nachází dvě tibetské autonomní prefektury, které tvoří historické části Tibetu a rozkládají se téměř na polovině území celého Sečuánu. Tibeťané jsou také největší etnickou skupinou, hned po majoritním čínském obyvatelstvu. Hlavním městem provincie je jedenáctimilionové Chengdu, které má 2 letiště. Sečuán je ve světě známý pro svou ostrou kuchyni a chov ohrožených pand. Jsou zde častá zemětřesení, poslední bylo v roce 2008. V průmyslové výrobě zaujímá 6. místo v Číně. Z 500 nejvýznamnějších podniků Číny sídlí 299 v Sečuánu. Hlavními pilíři průmyslu jsou elektronika, IT, hydroenergetika, hutnictví, výroba léčiv a chemikálií, potravinářství a turistika. Celá provincie je kulturním pokladem s nádhernými krajinnými scenériemi a dlouhou a bohatou historií, v seznamu UNESCO je zapsáno 5 míst. Sečuán má překrásné hory a protékají jím dvě nejdelší řeky v Číně- Modrá a Žlutá. Modrá či Dlouhá řeka (Jang-c´-tiang je se svými 6300 km nejdelší asijskou řekou a za Amazonkou a Nilem třetí nejdelší řekou světa. Sečuánská kuchyně patří k nejlepším kuchyním na světě pro svou rozmanitost a zejména pro značné množství koření.Kung pao a ohnivý kotlík jsou známy i u nás.Vzácných roztomilých medvídků pand žije ve světě 1800, z toho 75% žije v provincii Sečuan.Od druhé poloviny 20. století se pandastala národním symbolem Číny a je zobrazována na čínských zlatých mincích. Čínský název pandy je složenina„medvěd-kočka“. Čína zná pandy nejméně 3000 let, Evropa se o existenci tohoto zajímavého tvora dozvěděla díky francouzským misionářům až na konci minulého století. Domovem pand jsou hory na severu a severozápaděprovincie Sečuan, které jsou jakožto domovina tohoto ohroženého druhupod ochranouUNESCO. Pandě velké hrozívyhynutí. Jejím nepřítelem jsou změny způsobené lidskou činností, v důsledku kterých ubývá těch druhůbambusu, jež jsou pro pandy jediným zdrojem potravy. Jejich souvislý domov je dnes rozdrobený na malé izolované ostrůvky lesa, které se staly pastí - pandy nejsou schopné překonávat vzdálenosti mezi nimi, nemohou se setkávat nepříbuzní jedinci a izolované populace začaly postupně vymírat. Populace pand v přírodě je navíc tak řídká, že se samec se samicí v tom správném čase říje setká opravdu jen šťastnou náhodou. Rozmnožování pand je velmi pomalé i proto, že pandy rodí jediné mládě, a když se náhodou narodí dvojčata, jedno z nich většinou uhyne, matka se o ně nedokáže postarat. O mimořádné ceně každého jednoho exempláře pandy velké se ještě nepodařilo přesvědčit horaly žijící v odlehlých údolích na hranici Sečuanu s Tibetem. Stále se vyskytují případy, kdy je panda ulovena pro maso nebo pro kožešinu. Čínská vláda tyto případy trestá: za zabití pandy je mnohaleté vězení, za zabití dvou pand trest smrti. Problém s odchovem pand ztěžuje i způsob jejich rozmnožování, neboť pandy jsou líné i na tuto činnost. Čínská vláda vynakládá nemalé prostředky na výzkum a nazáchranu pand. Vybudovala v její domovině – na severozápadě Sečuanu – areál o rozloze 36 ha, v němž jsou dnes chovány pandy velké a pandy červené ve víceméně přírodních podmínkách. Tato výzkumná chovná stanice se nachází na předměstíChengdu a žije v ní nyní cca 1000 kusů pandy velké. Stanice byla zřízena v r. 1987 a od r. 1995 je přístupná veřejnosti. Pandy jsou velmilíné a většinu života prospí. Turisté si musí proto přivstat, aby je viděli při snídani, kdy jsou nejaktivnější, dříve než se uloží k dopolední siestě.V případě pand ale nestačí zřizovat rezervace, dokonce ani velkoplošné. Propojit izolované ostrůvky lesů je příliš náročné a téměř neuskutečnitelné Na řadu proto přišlo zřizování výzkumných chovných stanic. V nich se zpočátku odchovávala hlavně opuštěná mláďata, o která se matka nestarala. Současně se rozvíjel program umělého odchovu pand. O ten se kromě čínských stanic pokoušejí i některé světové zoologické zahrady. Dlouho se nedařilo, pandy se v zajetí odmítaly pářit nebo se pářili neúspěšně, a pokud se přece jen mládě narodilo, více než 30 procent jich po narození uhynulo. Vědci zkoušeli všechno možné - dokonce pandám promítali videozáznamy páření divokých pand, aby je motivovali. Jako nejúspěšnější se nakonec ukázalo umělé oplodnění samic. Za poslední roky pandích mláďat úspěšně přibývá. Ale i když se naděje na přežití pandy postupně zvyšují, je otázkou, zda přežije i ve volné přírodě, kde jich zbývá odhadem asi tisíc. Možná je za nějaký čas budeme znát jen ze zoologických zahrad.
Hora Emei, ležící 150 kilometrů od města Chengdu a jenom 28 kilometrů od Leshanu byla v roce 1996 byl společně s Lešanským Buddhouzařazena mezi památky světového dědictví UNESCO. Sedící socha největšího Buddhy na světě je71 m vysoká, jenom jeho prsty na noze jsou vysoké 3 metry a výška hlavy 14,7 m, šířka hlavy 10m.Socha byla vytesána do skalního masivu hory Emei za dynastie Tchang (618–907). Organizátorem celé výstavby se stal mnich Chaj Tchung, který pro stavbu záměrně vybral soutok tří řek- Minjiang, Dadu a Qingyi, aby Buddha chránil projíždějící lodě před jejich rozbouřenými vodami. Již při stavebních pracích bylo pomýšleno na ochranu Buddhy před erozí – měl tomu zabránit drenážní systém a dřevěný kryt. Účelem těchto opatření bylo omezit destruktivní vliv povětrnostních podmínek na sochu na minimum. Kryt byl však za dynastie Jüan (1271–1368) stržen a kanály odvodňovacího systému byly časem zaneseny. Socha začala erodovat a vytvářely se na ní trhliny, které byly postupně zaplněny květenou. Rozsáhlejší rekonstrukce na soše byly započaty až ve druhé polovině 20. století. Hora Emei patří mezi čtyři hlavní posvátné buddhistické hory v Číně. První chrám tu byl postaven už v době počátků buddhismu v této zemi před téměř 2,000 lety, v současnosti zde stojí 30 klášterů. Hora Emei se stala jedním z hlavních poutních míst Buddhismu v Číně. Dosahuje výšky 3099 metrů. Na jejich svazích se nacházejí kláštery, v současné době slouží jako levné ubytování pro turisty. Nejvýše položený z nich se nachází na Zlatém vrcholku, jednom ze dvou vrcholů hory, ve výšce 3077 m n. m. V 10. Století zde byla instalována obří zlatá socha mnohohlavého Samantabhadry - jedné z reinkarnací Buddhy čínsky zvaná Puxian, jehož nesou čtyři zlatí sloni, každý s dvakrát třemi kly. Socha, která je 7,3 metrů vysoká a váží 62 tun Na plošině se nachází i ženský kláštěr Woyun a chrám Huazang Si se zlatou, v rozích zašpičatělou střechou. (71 m).Národní park Huanglong(Žlutý drak) je zapsán na listině světového přírodního dědictví UNESCO. 7,5 km dlouhé údolí s bujnou vegetací a terasovitými jezírky a do žluta zbarvenými zvápenatělými kaskádami v nadmořské výšce 3.000 m se rozkládá na úpatí zasněženého hřebene pohoří Min. Národní park Jiuzhaigou patří k nejkrásnějším scenériím na území Číny. Pro své přírodní krásy byl zařazen na listinu UNESCO – a to hned dvakrát, totiž také jako biosférická rezervace – a National Geographic ji označil titulem AAAA Class Scenic Spot. Rozkládá se na nejvyšší náhorní plošině světa v nadmořské výšce 2000 až 3300 m. Pod zasněženými vrcholky hor se nalézá téměř stovka neobyčejně modrých jezer, vodopády, svěže zelené lesy a řada tibetských vesniček.
Jaromír Hampl